"TATÍ, KDE MÁ MYSLIVEC PÉRO?“
Děti, když jsou malé jsou tak kouzelné........
Ty okamžiky, ty chvíle, těch pár málo let, kdy jsou naše děti ještě malinké. Neovlivněné okolním světem. Chvíle kdy malinká ručička spočívá bezbranně ve vaší. Malá bystrá očka, se tázavě dívají do vašich. Chvíle, které v nás zanechávají, hluboké, něžné vzpomínky a nostalgii, která se nám s přibývajícím věkem bude vracet stále častěji.I ony, naše děti, tohle prožijí …
Koloběh lidských osudů a v nich, jen těch vzácných málo chvil souznění, pro které stojí žít.
***
…. „KOLEGA KOLEGA ŠTĚPÁNEK, CO TO NESEŠ VEŽBÁNEK, NESU, NESU KOLEGU“….
***
Bylo poledne, já měl volno a s malým 5tiletým synem, jsme celé dopoledne, strávili v Brněnském parku Lužánky. Běhali jsme spolu po trávníku za balónem, houpali na houpačkách, prostě ta nejjednodušší a nenáročná, tatínkovská zábava, jednoho krátkého dopoledne.
Nadešel čas oběda a mi se vydali k tramvajové zastávce. A když jsme zahlédli přijíždějící tramvaj, rozběhli se přes trávník. Nastoupili vpředu, dveřmi u řidiče.
V tramvaji hned u prvních dveří bylo volné sedadlo. Jsou to taková dvě sedadla hned za dveřmi, a dost těsně naproti sobě. Na protějším sedadle seděl černoch ve světlém oblečení bílé kalhoty a košili s vázankou přes stehna pečlivě složené bílé sako.
Posadil jsem se a vzal synka na klín. Uvelebili jsme se a tramvaj se rozjela.
Koukal jsem se oknem na míhající se domy, auta, lidí na chodnících a přemýšlel, co ještě dnes musím stihnout.
„TATÍ ČERŇOCH“ ozval se hlásek mého syna. Vyslovil to jako by šeptal, ale znáte to, dětský šepot je slyšitelnější, než dospělého, už proto, že je na jiné frekvenci, prostě nepřeslechnutelný.
Směrem, kterým jsme jeli, byly vysokoškolské koleje. Zřejmě i podle věku to byl student.“
Pohotově jsem se to snažil zamluvit banálním: “COPAK NÁM ASI MAMINKA UVAŘILA K OBĚDU?“
To ale synka vůbec nezajímalo. Vždyť to byl první živý černoch v jeho životě.
"TATÍ ČERŇOCH!“ opakoval synek, tentokrát hlasitěji a naléhavěji.
Tiše jsem mu do ouška pošeptal „TIŠE, AŽ VYSTOUPÍME, PAK TI TO VYSVĚTLÍM“.
„ALE JE TO ČERŇOCH, ŽEJO“ odvětil už zcela nahlas. Celou dobu jsem s ostychem koukal z okna a vyhýbal se střetu očí s pasažérem naproti nás.
Chvíli bylo ticho a ulevilo se mi, snad už ho to přestalo zajímat, říkal jsem si s nadějí.
„A SMRDÍ!“, zaznělo do ticha.
To už bylo moc, cítil jsem, že se musím nějak omluvit a v ústech jsem měl i pokáráni pro synka.
Zhluboka jsem se nadechl a pohlédl s omluvným výrazem ve tváři na studenta.
Díval se z okna a tvářil se, že nic neslyší, nebo možná ani neuměl česky.
To co mne ale k mé hrůze zaujalo, byla veliká skvrna na jeho sněhobílých kalhotách a synkova zapatlaná botička, která se nacházela těsně vedle jeho ušpiněného kolena.
Byl na něm docela zřetelný kus, rozmazaného a obávám se, že dokonce lidského exkrementu.
Musel do něj v parku někde šlápnout. Zřejmě když jsme přes ten trávník utíkali na tramvaj.
„SMRDÍ ŽEJO“ pravil znovu a díval se mi bezelstně do očí.
Tramvaj zrovna zastavila. Popadl jsem synka a chvatně jsme vystoupili.
Zbytek cesty jsme došli pěšky. Byly to už jen dvě zastávky.
***
Čekárna na úřadě, plno lidí, před námi ale dlouhá doba než přijdeme na řadu a vydají nám nový pas. A synkova stupňující se nuda. Navrhl jsem mu, abych ho trochu rozptýlil, ať mi řekne básničku nebo mi tiše zazpívá.
Zazářili mu očička, k mému údivu si stoupl doprostřed čekárny, uklonil se a spustil:
„KAKAL PES, PES OVES, PŘES ZELENOU LOUKU, HONIL HO MYSLIVEC
…….. chvíle odmlky a soustředění, zamračené dětské čelíčko …….“
TATÍ, KDE MÁ MYSLIVEC PÉRO?“