Poslední nádech před výkřikem
Jeden za druhým
Jdu po schodech nahoru,
kolem bytu violoncellisty
a pěti hipíků.
V prvním patře je opožděná fotobuňka,
rozsvítí se až ve třetím
a zvuky levného hororu,
ze dveří popeláře
mě neděsí.
Někdo promlouvá k dítěti
a důrazně je kárá,
v pátém poschodí,
žije starý páter
a vedle mladá maminka.
Syn se jí už narodil
a dcera
umřela ještě předtím.
Sedmého patra jsem se vždycky bál,
před lety se v něm zbláznil kamarád,
bil hlavou o topení,
když usínal
a jeho žena ještě včera
nezavřela ve spánku obě oči.
Přes přerývaný dech
a tlukot srdce, neslyším hučení výtahu.
Jezdí do večera
a týden bude mimo provoz.
Jsem nahoře,
výš je už jen žebřík a střecha a holubi.
V tomhle patře nikdo jiný nežije,
nikdo nepláče, nikdo nemluví.
Otvírám dveře
a prázdno voní, jako muzeum.
Vevnitř ještě svítí jedna žárovka
a jedenáct jich už můry nechytá
Váza pro tvou sedmikrásku
je dávno rozbitá.
Až někdo půjde nahoru,
a nebo zmáčkne třináctku,
opře se u dveří k sousedům
a neuslyší nic.