Oblíbené místo
Ty moje zahrado! Vyšla jsem pět schůdků a před sebou vidím jak se přede mnou rozléháš celá pokrytá krásně bílým sněhem. Najednou mi pod nohama proběhne můj střelený pes a všechnu tu krásnou, bílou, vánoční nadílku zníčí.
Pomalu jdu pod sněhem pokrytými stromy, aby na mne ta sněhová nadílka nespadla. Ohlédnu se, abych viděla své stopy ve sněhové nadílce, protože se na ně vždy ráda dívám. Cítím pod nohama křupot krásně bílého sněhu, který ve mě vyvolá krásné vzpomínky z dětství, co jsem zde zažila. Podívám se nahoru k nebi a cítím, že mi na obličej padá další sněhová nadílka, ale najednou uvidím, že to nepadá sníh z nebe, ale ze křoví, pod kterým stojím.
Usuším si obličej od sněhu a jdu pomalu dál. Před sebou uvidím lavičku, na kterou vždy v létě ráda sedávám. Prohlédnu si ji a podívám se o trochu dál a zde vidím zysněžený skleník, kde babička v létě sází papriky a okurky. Vyhlédnu si pěkné místo kde si lehnu a hýbám nohama a rukama sem, tam. Opatrně vztanu a podívám se na svůj výtvor anděla.
Dojdu k bránce, odemknu ji a vyjdu ze zahrady po zadní cestě. Zde ráda chodím na procházky, jezdím na kole, s tátou někdy v zimě běžkuju po poli. Pomalu jdu po cestě, prohlížím si okolí hlavně v dáli zasněžené střechy domů. Před sebou vidím skládku pneumatik. Procházím se po krásně uhlazeném ledu, na kterém by se dalo bruslit.
Nad sebou vidím letět ptáky, letí hodně nízko, myslím, že začne sněžit. Začíná mi být zima. Brzy budu muset odjet zpátky domů. Mám tě ráda zahrado, vždy u tebe zažiju hodně legrace s mým mladším bratránkem i se svým střeleným psem.