Cestou domů
Jako otrok myšlenky beze jména
z nedostatku slov nevyřčená.
Abstrakcí jsem sám pro sebe,
Jdu pod lampami cestou do nebe.
Zase večer - stejnej jak včera,
povzdych letí do nebe jak střela
s tou věčnou otázkou
jestli být…
Ani ne tak jestli, ale spíš jak!
Říkám si denně a vždycky tak,
Že ptám se sám sebe, co to je a není -
Je to modlitba nebo nahlas přemýšlení
Něco mi říká: „Každá tahle tíž
tě vede k cíly blíž.
Je to jen jedna z těch kaluží,
těch ti cesta ještě nastraží.“
Doufám, že tohle Něco je Někdo,
V tomhle šeru plných světel.
Který vidět často nedovedu,
Tak jdu životem jak strašpytel.
Došel jsem v ulici zas o kousek dál,
Minul jsem lampy cos do cesty mi dal.
Na cestě ve které nikdo mapu nemá,
A krom Tebe ji beztak nikdo nezná.
Jako ostrov pocitů nevyřčených -
Z nedostatku slov bezejmenných
Atrakcí jsem sám pro sebe
Moc přál bych si dojít až k tobě.