FYZIČNO
Že v těle roste strom, co tvoří ho cévy,
fialový, zelený, modravý shluk větví,
jak listy živoucí, voňavé vinné révy,
co hned u kořene rozdělují se ve dví.
V plicích schované bouřkové je mračno,
i červnánky, co nosí ranní liják,
a plicní sklípky, šedivé jednoznačno,
průdušky znavené, ze štol prachu piják.
V ledvinách letitá ta bolest bývá skrytá,
když místo radosti kralují tu muka,
jak stará výčitka do dřeně dlátem vrytá,
a všechno vyřčeno, zde filtrováno puká.
V srdci pomalém to stále tiká,tepe, tluče,
ač ho neslyším, jde se mnou krok za krokem,
zrychlí se snad, když láska skočí přes obruče,
a pak zas utichne a je svým prorokem.
Oči žluté jsou, když myslí na lípy v květnu,
čaji z jejich květů byly blízké snad,
svět znovu barevný jimi skrz píseň vetnu,
kde již poušť je, možné vidět řeky pak.
A vlasy bez nůžek jak Trnkova zahrada,
ve stínu hnědé jak uhlí z mosteckých dolů,
při tanci s větrem svazuji je nerada,
šťastná, když z ramen padají mi dolů.
Kůže je studená, průhledná a pláče,
ač pár pih od slunce smutek vždy zabíjí,
ztuhlá a promoklá, jak zatoulané ptáče,
zatímco schovaná to zvíře dobíjí.
To a mnohem víc je krví zalito,
vodou měděnou ne železnou,
a malé dráče roste, nebude vypito,
myšlenky podstatné, ty nezreznou.
Vše je tak zabaleno, zataveno suše,
v jeden celek s pevnou hranicí,
musím se ptát, kde tedy sídlí duše,
čelo je rozjeté v brázdách dálnicí.