Antidepresiva
Sedím a jsem opravdu smutná, jindy mi pomáhá se vybrečet při melodii smutné písničky, ale teď to nejde. Moje slzy jako by byly pouze v mé duši, ale nemohly se dostat ven.
Mám v těle látku, která mě mění i když psychiatrička říkala, že na osobnost člověka nemá žádný vliv a nemůže se stát návykovou.
Já mám tedy jiný názor, ale pomáhá mi to. Jsem najednou usměvavá, bezstarostná a neřeším maličkosti. Spoustu věcí odkládám i když vím, že bych neměla, ale netrápí mě to. Už se mi to ale začíná vršit a já mám pocit, že nic nestíhám hlavně, co se týče studia. Náladu mám ovšem stále perfektní, slzy po mé tváři netekly ani nepamatuji, za to usměv je stálým návštěvníkem. A tohle dělá jen ta jedna tabletka denně, která má napomáhat k zlepšení úzkostných stavů, jako další antidepresiva. Vzbudím se, najím se, spolknu tabletku, nakopne mě a začne další bezstarostný den. Cítím se jako na ostrově, kde je všechno krásné, jen tak si tu běhám, čichám ke kytkám, křičím, tak nahlas jak mi mé hrdlo dovolí, směji se, až mě bolí břicho, pozoruji krásně modré nebe a je mi dokonale. Mám zde ale jedno takové odkládací místo a tam házím, to co nepotřebuji… samotu, stesk, slzy, stres, úzkost, zoufalství…
Nejdou ale tyhle věci součástí života stejně tak jako smích a radost?
Život přeci není jen veselý a patří do něj i ty smutné stavy.