PŘESTAŇME UŽ
Slunce bylo černé,jak před bouří mrak,
tenkrát nad netušícím městem,vznášel se strach.
Klidné řeky,barvily se temně červenou krví,
nikdo netušil,kdo poslední,kdo bude prvý!
Nerovná cesta,byla kamenitá a trním posetá,
nikde láska,štěstí,jen zloba lidí rozkvetlá.
Kol jen plamenem spálené stromy a růže,
po cestách dráty ostnaté a rostly kříže.
Místo domů,kanonádou rozpadlá stavení,
kam jsme se dívali,jen smutná znamení.
Jak jsme jen mohli,dopustit takovou pohromu,
dívali se kolem,kulky zavrtané do stromů.
Všichni jsme prosili,vzbuďme se už konečně,
chtěli jsme v míru žít,ne zbytečně.
Přáním všech bylo,naší zemi milou vyvíjet,
přestaňme si ublížovat,přestaňme se zabíjet.