Zpověď

Dívám se v kostele na krásnou rozetu,
a myslím přitom na děvky v korzetu,
jak žijí v domě s červenou lampičkou.
Pak procházím se oprýskanou Prahou,
gotickou, barokní, avšak drahou,
v oknech s otevřenou kočičí tlamičkou.

Na ulici zbloudilé duše nabídnou mi polibek,
je bolestivý a studený, jako psí čumáček,
přijímám ho, není nepříjemný.
Kůže dotykem se rty zasyčí,
a cejchem sama se označí,
dál po cestě jdu, jako zmámený.

Na chodníku proti sobě potkávám mullety,
nosící ke cti pokrytectví a amulety,
vyhýbám se jim, vyhýbám ale nedbale.
Ztichlé květináče na parapetech,
pohlížejí se po konkurentech,
stojících na okolních místech,
jako ženy v šatech na luxusním bále.

Přicházím domů, dveře odemknu hlasem,
klíč vhodím do umyvadla s ženským vlasem,
uvařím si kávu, jako oběd, večeři a snídani.
Do umaštěného skla paprsky slunce naráží,
vlak zahuláká a odjíždí z blízkého nádraží,
a slunečnice už odpoledne těší se na svítání.

Zapálím si doutník a o budoucnosti přemýšlím,
šedivý kouř nade mnou různé obrazce vymýšlí,
a kocour leží v stinném koutu pokoje.
Ach lásko svou lásku k tobě bych zpečetil,
kdybych belveder na kopci ti postavil,
tak daleký, jak jen vedou koleje.

Snesl bych i tvůj vlastní fraucimor,
jen kdyby mě propíchl šípem Amor,
jak já bych na svůj smutek nebyl sám.
Kvůli tobě přestal bych hrát hazardní ruletu,
a začal házet drobný slepci u flašinetu,
ale ty tu nejsi,a tak tě hledám.

V žádném budoáru tě nenacházím,
ani když do svaté chýše v Loretě vcházím,
i pod každým stolem teskně se dívám.
Spánek zalepil mi oči, a teď spím,
o ničem nepřemýšlím, a jen sním,
ve snu, co se mi zdá, umíráček zpívám.

Ráno se probouzím, samotný ve 3+1,
nové epolety nasadím si na ramena,
a vyrážím tramvají do práce,
s přibalenou kávou v termosce,
služba a povinnost vlasti volá,
láska mě asi nikdy nezdolá.