Sirotci

Poutník znaven cestou hlubokým vesmírem se už nějakou dobu pokukoval po nějaké pěkné planetce s odpočívadlem a čistou, neoslizlou toaletou. Míjel však jen jednoho plynného obra za druhým. Ani jejich měsíce mu nepomohly, na některých bylo příliš chladno, na jiných zase pršela kyselina nebo sněžilo železo. Už to ale opravdu nemohl vydržet, nohy křížem držel už od přechodu přes hranice galaxie Andromedy a to je nějakých pár tisíc světelných let dlouhý kus cesty. Tu se před ním zjevil červený trpaslík, kolem kterého obíhala v obyvatelné zóně miniaturní planetka. Poutník se rozhodl, že to tam zapíchne, i kdyby jejich WC doplňovaly bidety s broskvovým džusem.

Odpočívadlo na malinkaté planetce bylo jen velmi skromné, ne moc často užívané. To se dalo pochopit, byl mimo všechny významné dopravní uzly. Automat s občerstvením by potřeboval doplnit, ale poutníkovi to nevadilo. Hlad neměl, pokračovat ve své cestě se přesto nerozhodl. Na téhle planetce bylo něco podivného. Fungovala totiž jaksi navzdory svým fyzikálním předpokladům. Na to jak byla malá a jen málo hmotná, měla celkem silné gravitační i magnetické pole, hustou atmosféru s kyslíkem. Navzdory své blízkosti k hvězdě neměla vázanou gravitaci a dny a noci se zde střídaly v celkem přijatelném rytmu. I lidé zde byli podivní. Žily zde jen dvě generace, matky a jejich synové. Poutník neodolal zvědavosti a začal se procházet mezi matkami a jejich syny. Některé z nich oslovil.

„Dobrý den milostivá. To máme dnes krásný den, viďte.“

„Dobrý den cizinče, ano dnešek je opravdu krásný.“ Odpověděla matka a významně se podívala na svého potomka.

„Ano, dnešek je opravdu krásný,“ zopakoval synek se zvláštně důležitým výrazem.

„Kdo vládne na téhle planetě?“ zeptal se Poutník.

Matka pobídla svého synka a ten začal sebevědomě odříkávat, co bylo dozajista nezpochybnitelnou pravdou: „Naší planetě vládne Červený drak, který žije hluboko v horách daleko za horizontem. Vládne nám dobře, chválí a miluje ty, kteří jsou hodní, a trestá ty, kteří jsou špatní.“

„Správně synku.“ Pochválila ho matka.

Poutníkovi to divné nepřišlo, byl zvyklý na podivnější vládce. Zeptal se jen na směr, kde toho draka má hledat a tím se pak vydal.

Po cestě oslovil další ženu s dítětem.

„Dobrý den milostivá. To máme dnes krásný den, viďte.“

„Kéž by byl dobrý den, cizinče… Dnešek je opravdu krásný, ale mohlo by být lépe.“ Odpověděla matka.

„Ano, dnešek je opravdu krásný, ale mohlo by být lépe“ zopakoval synek po ní synek.

„Právě jdu k Červenému drakovi, mohu se u něj za vás přimluvit, pokud se vám nedaří dobře.“ Nabídl se Poutník.

„Červený drak?“ Zhrozil se syn.

„Ano, ten který vám přeci vládne,“ opáčil trochu zaraženě Poutník.

„Tady žádný Červený drak nevládne!“ Rozčílil se syn. „Naše planeta má jen jediného vládce a tím je Pán hvězd, který na nás shlíží každou noc a hlídá nás před zlými duchy!“

„Tak je to pravda synu,“ pochválila jej matka.

Bylo to trochu podivné, ale Poutník se rozhodl pokračovat. Ptal se dál a zjišťoval, že každý ten pár má úplně jinou představu o tom, kdo jim vlastně vládne. Všichni synové byli o svém skálopevně přesvědčeni a sebevědomě argumentovali všemožnými způsoby, když se Poutník ptal trochu víc do hloubky. Matky u toho přikyvovaly a chválily své syny za jejich moudrá slova.

Na konci dne byl Poutník poněkud zmaten a neuspokojen obyvateli té malé planetky. Vrátil se tedy na odpočívadlo, rozhodnut pokračovat ve své cestě. U lodi na něj ale někdo čekal. Podivný vyhublý chlapík v bílém plášti a s rozcuchanými vlasy.

„To už jsi na odchodu, člověče? Moc ses tu neohřál, copak se ti má planetka nelíbí?“ Oslovil Poutníka ten stereotyp šíleného vědce.

„Pěkná planeta, to vám povím! Vždyť je to normální blázinec!“

„Blázinec, člověče? To celé je má soukromá laboratoř. To co jsi viděl, byl klidový stav. Pojď se mnou, to teprve uvidíš blázinec.“

Poutník neodolal zvědavosti a nechal se zavést na místo, kde se náhodou naakumulovalo větší množství nahodile se pohybujících matek se syny. Spolu s vědátorem si stoupli doprostřed toho neorganizovaného hloučku. V tom z nenadání vědátor vytáhnul laserový revolver a každou matku v okolí usmrtil jednou dobře mířenou ranou do hlavy. Poutníka to samozřejmě šokovalo, ale v takových situacích vždy ustrnul. Tak se každému mohlo zdát, že má opravdu cynickou povahu, se kterou nic nehne. Vědátor při pohledu na Poutníkovu chladnou tvář uznale přikývnul a pravil: „Teď se dívejte, pane kolego.“

Každý z chlapců reagoval poněkud odlišně na ten náhlý fakt, že se stal sirotkem. Někteří se rozbrečeli a snažili se křísit své matky, jiní dostali záchvat vzteku, další pokračovali ve své vycházce, jakoby se nic nestalo, byli i tací, kteří jásali.

Vědátor si povšiml, že Poutních chce vznést nějakou poznámku nebo otázku. „Strpení, kolego. Strpení“

A tak čekali a chování chlapců se postupně měnilo. Někteří se dokonce začali bavit mezi sebou. To byl jev, kterého si Poutník na planetce dosud nevšimnul. Páry spolu v zásadě nekomunikovaly.

„Pojďme si hrát na schovávanou,“ řekl jeden chlapec druhému.

„Dobře, já schovám tuhle kuličku a ty ji budeš hledat,“ řekl mu ten druhý.

„Takhle se schovávaná nehraje!“ Rozkřičel se první.

„Ale ano, hraje!“

Bizarní interakce se nakonec zacyklila na střídavém opakování slov „hraje“ a „nehraje“. To Poutníkovu pozornost ale upoutal jiný rozhovor.

„Proč pláčeš? Pojď si zazávodit.“

„Musím plakat, truchlím za svou matku. Ty bys měl taky!“

„To je kravina, musíš se radovat, protože dnes mláďata mrchožroutů nebudou hladovět!“

„Copak nevíš, že jen projev smutku může tvé matce zajistit místo na nebeském rockovém koncertě?“

„Nic takového není! V nebi se poslouchá jen ruský Hard Bass!“

„Žádné nebe není!“ Okřikl ty dva najednou třetí chlapec.

„Tak kam jdou lidé, když umřou?“ Vysmáli se mu ti dva.

„Nikam, neumírají!“

„Jak to víš?“

„Matka mi to řekla!“

„Vždyť mrtvá! Nevidíš, že se nehýbe?“

„Hýbe, dívejte,“ vzal její ruku a zamával s ní.

„To ty s ní máváš!“

„Ale hýbe se! Není mrtvá! Řekla mi to! A jak ty víš, že je nebe?“

„Tvoje matka je mrtvá a ještě ti lhala. To ta moje měla pravdu, nebeský rockový koncert je!“

„Není!“

Všude, kde na sebe narazili minimálně dva chlapci, to bylo stejné. Pokud někteří měli nějaké zdánlivě logické argumenty tak je celkem brzy vyčerpali a ustálili se na sebevědomém opakování toho, že jim to řekla jejich matka a tak je to prostě pravda. V některých případech došlo i ke rvačce, která většinou skončila fatálně.

Poutníka už přestalo bavit poslouchat ty nesmyslné hádky a uznal, že teprve teď uzřel ten pravý blázinec.

„Máš pravdu, vědátore, teprve teď je to opravdu šílené. Ale stále nechápu, kam tím míříš. To je nějaký sociální experiment?“

„Cože? Ne, to fakt ne, ha ha“ zachechtal se vědátor. Pak vytáhnul z pláště placatku, přihnul si pár doušků a říhnul si. „Ne, já tady jen vyvíjím a testuji laserové zbraně,“ pokrčil rameny ten mužík v bílém plášti.

„A to prošlo přes etickou komisi?“

„Etická komise Andromedy nepovažuje lidi za dostatečně intelientní formu života. Lidmi se vůbec nezabývá. He, he,“ rozesmál se znovu. „Sociální experiment! Člověče, co by se na tomhle asi tak dalo studovat? Tohle je jen k pobavení…“