Když už, tak už

„Jak to myslíš, že pro mě nemáte postel ?
Přece jsme se domluvili, že dneska přijdu.“
vyjel jsem dotčeně na Galilea, nemaje kde spát.
„Já vím, sorry chlape, zapomněli jsme“ odpověděl chladně Galileo
„To vyřešíme. Sbal si věci a pojď se mnou“.
Vyšli jsme z hostelu a obešli blok.
Pak jsme zapadli do postranní uličky,
obešli dva žebráky, přeskočili otevřenej kanál
a už bušil na tajemné masivní dveře.
„Počkej kámo, to je ten riad,
kde jsme byli minulej týden, když u vás vypadl internet ! Tady stojí noc 350 Dirhamů“ vztekal jsem se.
„Klid kámo, říkal jsem ti, že ti to zařídím“ odpověděl Arab.
Přivítal nás majitel a měl na rukou víc zlata,
než jsem kdy vidět pohromadě.
Galileo mu něco pošeptal. Majitel pokýval hlavou a řekl si o 80 Dirhamů.
Dal jsem mu 100 a nechal si vrátit na 90.
Neměl jsem chuť se hádat.
Pak jsme si s Galileem podali ruku
a rozloučili se.
Majitel mě vzal do mého pokoje a mně hned ve dveřích spadla brada.
Místo rozvrzané betle kvalitní dřevěná konstrukce.
Na zdi portrét velblouda od neznámého umělce
a v rohu krb.
„Všecko alright chlape ?“ zeptal se majitel a dmul se pýchou,
když viděl moje nadšení. Pak mi řekl, že snídaně
je mezi osmou a půl jedenáctou a odešel.
Rozhlédl jsem se znovu po luxusním pokoji,
dal si věci poprvé po čtyřech týdnech do skříně
a vytáhl z batohu ručník.
„To by mě zajímalo, jestli tu mají v koupelně erární sprchovej gel“
pomyslel jsem si.