Natálie

...

Vlastně ani nevím, odkud znám Natálii. Znám ji už tak dlouho, že už si nepamatuju, kdo nás seznámil. Snad rodiče.

Každopádně jsem se s ní nikdy moc nebavil. Nebylo moc o čem. Do stejné školy jsme nikdy nechodili a já se zajímal spíš o takové ty klučičí zájmy - vlaky, auta, fotbal, elektronika a rádio.

Možná to byla trochu škoda, že jsem se s ní nikdy moc nebavil. Z Natálie totiž vyrostla moc hezká holka a jak časem zjistí každý dopravák: ve dvou se to lépe táhne (a o spojařích v tomto kontextu ani nemluvím, abych předešel trapným dvojsmyslům).

Kráčel jsem vlakem a hledal jsem jí. Všichni už seděli na svých místech - Anička ještě nespala, povídala si se svou sestrou, studentkou operního zpěvu Týnou. O kus dál tyhle dvě pomlouvala paní Součková. Na chodbičce u dveří pak pan Abrahám komusi rval do hlavy, jak je důležitý bejt celý den v lihu.

Natálii jsem našel až v dalším vagóně. U okénka seděl jakýsi číňan a naproti němu jsem objevil známou vínovou buřinku a pod ní černé vlasy. "Ahoj Natálie, můžu si přisednout?" přerušil jsem povídajícího číňana. - "Ahoj, klidně si přisedni." - "Hele, máma říkala, že prý od tebe mám něco vyzvednout..." začal jsem s domlouváním.

Moje matka totiž udržuje kontakty s širokým příbuzenstvem a ještě širším okruhem známých. Součástí této údržby kontaktů je i posílání různých věcí, převážně pochutin. A k tomuto účelu sloužím matce já, čímž vážně konkuruji zdejší pobočce DHL.

Hlubočice je malý stát. Autobusem jí přejedete za tři hodinky a tak se brzy stalo, že se sféra kontaktů mé matky rozšířila i do zahraničí. Díky tomu se na mě začali koukat přes prsty i celníci a pobočky DHL z okolních států. Jestli se někdy stanu obětí úkladné vraždy balíkem nebo králem logistiky, bude to jedině vina mé matky!

Ale zpátky k Natálii: Domluvili jsme se, že jí dnes doprovodím od vlaku domů a při té příležitosti vyzvednu zásilku. Ona mě pak představila svému spolusedícímu: "Takže tohle je Jirka..." pak chvíli zaváhala, asi si taky nepamatovala odkud mě zná. "No a tohle Temudžin, můj spolužák." - "Nergui Temudžin, těší mě." představil se ten šikmooký. - "Jirka Najman, těší mě." odpověděl jsem.

Vlak se dal do pohybu a Temudžin do řeči: "No, kde jsem to skončil? Á, už vím... Ještě můj dědeček byl kočkovník..." a začal vyprávět cosi o koních a odkazu svých předků. Zjevně se snažil na Natálii zapůsobit, což zjevně nefungovalo, protože ona se místo obdivného pohledu do jeho tváře raději zabývala přepočítáváním sloupů trakčního vedení za oknem. A že jich tu kolem trati bylo!

Temudžin vyprávěl o velkoleposti mongolského národa a o tom, že je dost možná potomkem samotného Čingischána. To mi nedalo a musel jsem se zeptat: "Ale co Hlubočice?" - "Hlubočice? Pche! Tu náš velký vojevůdce Subutej dobil během čekání na to, až mu ohřejou knedlíky." - Natálie se u okýnka zašklebila.

Nojo. Jenže jedna věc je národní hrdost a druhá věc je, když se vás ve své době bála třetina známého světa. Nebo je to to samé? Hm?! Těžko říct.

"Poslyš, Temudžine. Nemyslíš si, že může mít národ i jiné kvality než slavnou minulost?" Zeptal jsem se, neboť v případě Hlubočice se opravdu nebylo moc čím chlubit. Naše vlast byla vždy spíše kořistí než dobyvatelem.

"Jako? Jaký kvality?" dotázal se Temudžin a v hlavě mu zazněly mongolské hordy. - "Třeba kulturu, právo a vědu..." řekl jsem a připoměl jsem Hlubočické velikány - ve světě bohužel nepřliš známou básnířku, Květu Podmračnou, geniálního teoretika právní vědy - profesora Vošidila a a mistra teorie kategorií, nadaného matematika Bogdana Nesčetného.

Natálie u okýnka se otočila zpět na nás. - "To nic není." Namítl Temudžin a dal se do zpěvu.

Nejdřív pomalu a potichu a potom už docela nahlas zpíval hrdelním hlasem jakousi prastarou melodii. Člověk nemusel mít moc znalostí o hudbě, aby vytušil, že je tahle píseň starší než všechny zdejší odrhovačky a dost možná starší než sama Hlubočice.

"Chodil jsem na lekce tradičního zpěvu," dodal, když dozpíval.

Zbylí cestující se na nás zmateně koukali a viditelně pobavená Natálie použila jeden ze svých "já vás neznám" výrazů.

Nezbylo mi, než se sklonit před velikostí mongolského národa. Bylo mi totiž jasné, že kdybych se sám pustil do zpěvu, nezbylo mi milé Natálii nic jiného, než si odsednout a nějaký cestující s hudebním sluchem a vkusem by nakonec mohl použít záchranou brzdu.

...