Bílá smrt-27.Kapitola

Ať se podíváte kamkoli, ať jdete kamkoli všude je to stejné. Všude je to naplněné lží a chamtivostí. Nevyhnete se tomu. Tyto temné pocity jsou zakořeněny hluboko v nás a nemůžeme se jich zbavit. Každý závidí, každý nenávidí a každý se taky bojí. A právě strach dělá z lidí, ze všeho, monstra. A tyto monstra ničí svět kolem sebe. Takový je život. Můžeme sami sobě lhát a říkat si, že takový nejsme. Ale pravda změnit nelze. Byli jsme tak stvořeni. Všichni. Avšak právě snaha, nepřiznat si ty temné pocity, dělat vše proto, aby se v nás neprobudily, dělá svět lepším místem k životu. Díky snaze existuje smích a štěstí. Díky snaze být lepší se vše hýbe dopředu. A nikdy se nezastaví.
Ioli se taky nechce zastavit. Chce postupovat dopředu, ne stát na místě a pomalu umírat. Nechce čekat, chce konat. Po tolika letech našla místo, kam může patřit, kde má svůj úkol. Ve svém životě udělala spousty chyb, ale teď má šanci je napravit. Má šanci vytvořit si nový domov a chránit ho. A ona pro to udělá všechno. Je jedno kolik sil ztratí, jak moc bude trpět a jak ji přijmou. Ona se nevzdá. Znova už ne. Je Peregrimus. A vytvoří si novou, svou vlastní pověst.
„Dej do toho sílu! Nemlať do toho jak holka! Pořádně!”křikl Erik na zpocenou Ioli.
Ioli se zamračila, zatnula pěsti a znova udeří do pytle.
„Víc! Ano, to je ono! Tak pokračuj!”
Ioli je teď Erikova svěřenkyně. On jí musí vše vysvětlit a naučit. On musí být s ní a hlídat každý její krok. Samozřejmě, že silně protestoval a Michaela stálo mnoho sil Erika přesvědčit, že jedině on může dostat takovou práci. Nakonec se povedlo. Ioli začala trénovat, aby zesílila. Erik říká, že ji v boji nepostačí její dokonalé smysly a hbitost. Prý se musí naučit pořádně mlátit.
„Ah. Co to máš zase za postoj?! Chystáš se tančit ploužák, nebo co? Zpevni ty nohy! Přesně tak.”
Ioli si potítkem na zápěstí utřela pot z čela a opět začala zuřivě bušit do pytle před sebou. Cítila, že má úplně rozedrané klouby na prstech, ale pokračovala dál. Chtěla být silná. Chtěla dokázat, že na to má.
„Nehrb se!”
Odhrnula si z čela prameny ofiny, které se uvolnili z čelenky, zbytek bílých vlasů měla stažené do culíku. Na sobě měla úplně promočené černé tílko a krátké kraťase, které zvýrazňovali její pohublou postavu. Erik ji slíbil, že ji pořádně vypase a tak jí pořád nosil něco k jídlo.
„Co to děláš?! Pane bože, tak si tam někoho představ a dej mu pořádně do huby! Copak je to tak těžký?”křikl zase Erik z rohu, kde si pohodlně seděl.
Ioli na něj zasyčela.
„Už jsem tady od rána, ty tyrane! Mám ti názorně ukázat, jak dokážu dávat přes hubu?!”křikla.
Erik se pousmál. Teď, když Ioli rozvázala jazyk a začala mluvit, jako normální puberťák, si uvědomil, že to není žádná křehká holčička. I když její hlas byl jemný a tišší, uměla pěkně prskat. Ze začátku mu trvalo, než si zvykl, že má vedle sebe tvora, který dokáže normálně mluvit. Před tím nepromluvila ani jednu souvislou větu, ale teď se jí nějak vrátil slovník.
„Šetři dechem, děvče.”poznamenal.
Slyšel, jak zavrčela a vycenila tesáky.
Ioli si odfrkla a zaměřila svou pozornost zpátky na ten proklatý pytel.
Je to strýček Miraj. Je to hnusnej strýček Miraj!!
Udeřila. Něco prasklo a pytel se náhle ocitl na druhé straně místnosti.
„Em, koho sis tam představila?”zeptal se vyjeveně Erik, který v duchu doufal, že to nebyl on.
Ioli neodpověděla.
Užasle hleděla na pytel, který vyrvala z řetězů. Uvědomila si, že takovýto věci dokázala jen, když byla hodně vzteklá, nebo rozrušená. Vždy se v ní objeví najednou tolik síly. Musí se ji naučit koncentrovat…

Erik se zasekl v půlce žvýkání a hleděl na tvora před sebou.
Ioli hladově hltala svůj oběd, který nebyl zrovna nejmenší. Samozřejmě nebyla naučená jíst příborem, tak si vystačila se svýma rukama, což ale mělo svůj efekt.
Erik se rozpačitě usmíval na kolemjdoucí lidi, kteří nechápavě koukali na Peregrimuse u stolu.
„Ioli?”
„Hm?”obrátila k němu své velké křišťálově modré oko.
„Myslíš, že bys to nemohla zkusit alespoň lžící?”
„Eh?”
Podal jí svou lžíci. Ioli ji uchopila jako batole a dál spokojeně jedla. I když u toho vypadala hrozně nemotorně, bylo to rozhodně lepší, než když se ládovala rukama.
Erik se náhle zvedl a rychlým krokem napochodoval k Michaelovi, který zrovna vešel do jídelny. Ioli přes hluk nerozuměla, o čem si povídají, ale Erik divoce gestikuloval a každou chvíli na ni mířil prstem. Michael jen s pobaveným úšklebkem přikyvoval. Odvrátila od nich pohled a věnovala se svému obědu.
Po incidentu s pytlem Erik usoudil, že je nejvyšší čas dát si pauzu a oběd. Ioli to přivítala s radostným smíchem, při němž vzrušeně vrtěla ocáskem.
Věděla, že si na ní lidé ukazují, ale ignorovala je. Dívka, kterou tehdy zranila, přežila, což všichni dobře přijali a už jí nikdo nešel po krku.
„Zdravím, Ioli.”zaslechla za sebou.
S pusou plnou jídla se otočila a zahleděla se do zelených očí Michaela. Pár světlých pramínku se uvolnilo z culíku a padali mu do obličeje.
Ioli polkla a sledovala, jak se muž usadil ke stolu.
„Tak jak jde cvičení, má drahá?”zeptal se s úsměvem na tváři.
Erik se posadil na třetí židli u stolu a mlčky se pustil do oběda.
Nikdo nic neříkal. Ioli hleděla do svého talíře, Michael čekal na odpověď a Erik spokojeně jedl.
„Jde.”odpověděla po chvíli rozpačitě.
Ještě si nezvykla na lidi, kteří s ní mluví úplně normálně a chovají se k ní jako k sobě rovné. Jenom Erik jí byl blízký, jenom s ním dokázala mluvit, tak jak si to přála dlouhé roky v temnotě.
„To jsem rád! Výcvik Ochránců je velice důležitý. Tak se snaž. Erik je jeden z nejlepších lidí, které mám. Určitě je skvělý učitel. Víš, i když se tváří, že by nejradši každou vteřinu někoho škrtil, je ve skutečnosti moc milý kluk.”
Erik zved oči od jídla a jediným pohledem zavraždil velitele Ochránců Michaela Crosse.
„Chceš ukázat, jak moc dokážu bejt milej? Klidně hned tady.“řekl.
Michael si ho změřil pohledem.
„Ne, ani ne. Díky.”
Erik, jako by ho neslyšel, vstal, popadl ho kolem krku a začal mu cuchat vlasy.
„Ale no ták, Míšo. Já si rád hraju, pojď si se mnou hrát! Oh, pročpak se bráníš, Míšo?”předstíral Erik smích, mezitím co týral Michaela. Ten se oháněl rukama všude kolem sebe, aby mohl Erika odstrčit.
Lidi se za nimi zvědavě otočili.
„Já je vůbec neznám. Nevím, proč sedí u mého stolu.”řekla Ioli a obrátila se k nim zády, aby dokázala, že to je skutečně omyl.
„Ioli! Pomoz mi!“křikl Michael.
Ignorovala a věnovala se sklenici čaje.
„Iolí!!!”
Vzdychla, otočila hlavu přes rameno. „Eriku, já si s tebou klidně pohraju……..až dostanu hlad.”řekla, při čemž nezapomněla vycenit tesáky.
Erik přestal štvát Michaela. „To mě vyzíváš?”
„Ne. Jen nechci, abys mi zabil vůdce…”
„Přesně Eriku, vezmi si příklad z drahé Iolinky.”
Kdo je tady Iolinka?!
Asi ty…
Nezapomínejte, kdo jsem! Lidi!
Než se stačila na Michaela vrhnout a pokřivit mu obličej, zapípaly hodinky na vůdcově zápěstí.
„Páni, to už je tolik? Rád jsem se s vámi pobavil, ale povinnosti volají.”řekl Michael, úplně lehce odstrčil Erika, který slítl na zem a odkráčel si to vzpřímeně z místnosti.
Ten člověk….je divný.