I.Prsteny - 5 část

Uvědomila si zvuk křesadla a vzápětí Isabella strnula, byl to její otec a měřil si ji pohledem. Mráz ji přeběhl po zádech z toho pohledu.
„Mne jsi nečekala, viď?“pronesl otec jízlivě a pokračoval:
„Ani já jsem nečekal, že vše co mi o tobě řekli může být pravda. A jak vidím, mýlil jsem se. Doufal jsem, že z tebe vyrostla šlechtična, ale čeká mě spousta práce. V klášteře tě toho mnoho asi nenaučili, že?“ Isabella chtěla něco říct, ale otec ji nedal šanci
„Pamatuj si, že pokud se tvé chování nezmění, nebudu se moci k tobě chovat jako ke své dceři.“

To řekl a odešel. Náhle byla Isabella ráda, že si otec nevšiml jak se snaží, aby v její dlani neobjevil prsten. Jenom doufala, že tím vše skončilo. Jako by ve vzduchu stále ještě visela jeho slova.. Ráno čekala na Genevieve, ale místo ní přišla matčina komorná.
„Kde je Genevieve?“ zeptala se.
„To nevím, ani to není mojí ani vaší starostí.“ Odvětila komorná a dál ji jen pomohla s úpravou šatů a vlasů..Isabella vyběhla ze svého pokoje. Musí zjistit co se stalo s její služebnou. Nejlepší bude, když se zeptá správce, jedna nepříjemnost s otcem už stačí..
Vešla do malé pracovny za knihovnou. Správce seděl za stolem zavalen listinami. Vykouzlila malou úklonu, ačkoliv by nemusela. Správce se letmo pousmál, to její gesto jej potěšilo. Přednesla svou otázku stran Genevieve.
„Opravdu ji chcete vidět? Upřímně vám radím, není to zrovna nejrozumnější krok , co hodláte učinit..“ Isabelle byla neodbytná. Nakonec správce řekl, co potřebovala. Když Genevieve našla, zhrozila se. Ano často slýchala o tělesných trestech. A hlavně si nikdy nemyslela, že se s nimi setká pod vlastní střechou. Když se vrátila do svého pokoje, byl tam otec. Isabelle sice pozdravila, vše se v ní však bouřilo a tak ještě plná rozhořčení a plná zmatku z toho co viděla, vyhrkla na otce otázky.

„ Proč? Co udělala, že jste ji musel tak krutě potrestat? Vždyť…“ nedomluvila Isabella větu. Otec ji uštědřil políček až se svezla do křesla, které stálo za ní. Vytryskly ji slzy bolesti a ponížení.

„Aby bylo mezi námi jasno, ten políček je na to, aby jste si zapamatovala, že už nikdy nepromluvíte se mnou tímto tónem. Nehodlám tolerovat vaše prohřešky ať jsou jakékoliv. Také si pamatujte, že za vaši neposlušnost budu trestat jiné.Či se toužíte seznámit, jak chutná karabáč. Chápete přeci, že nemohu stejným způsobem trestat vás. A pro příště, odpusťte si půjčovat šaty od služebnictva. Copak se to hodí?. Za půl hodiny jste očekávána u snídaně a doufám, že budete náležitě upravená a v pořádku.“
A jakoby to nestačilo, svědkem toho všeho byla Anne , matčina komorná. Otec ji pokynul:

„Jsem s vašimi službami spokojen, pomozte tady komtese s účesem, trochu jsem ji rozcuchal.Ať přijde k snídani náležitě upravená.“řekl otec než odešel.
Isabella se cítila jak ve zlém snu. Tvář jí pálila, ale ještě víc vědomí, že ji takto udeřil vlastní otec. Musela najít sílu, aby se uklidnila , začala se potichu modlit. Tímto ránem pro ni krásné a bezstarostné dětství navždy skončilo.

Naštěstí komorná Genevieve se z výprasku brzy zotavila a opět se k ní vrátila. Jednou jí na procházce parkem , když byly spolu dočista samy, požádala, zda by si s ní mohla promluvit.
„Copak, stalo se něco?“ zeptala se Isabella. „Ne nestalo, ale mohlo se stát.“ Isabella na ni zděšeně pohlédla. „Promiňte, nechtěla jsem vás tak polekat. Víte, jen jsem si dovolila vzít z vaší šperkovnice, tenhle pánský prsten. “
„Prosím?“
„Ne nezlobte se na mne.“
„Ty o tom prstenu něco víš?“ zeptala se opatrně Isabella, vždyť nikdo nemohl vědět, jak k němu přišla, nebo snad ano?
„Ne to nevím, jen jsem si všimla, že si jej občas prohlížíte, když jste o samotě. Víte můj strýček se zabýval výrobou šperků, poznám pánský prsten. A ten nemá místo ve vašich klenotech.“Isabella zbledla a vzápětí zrudla.

„Tak ty se opovažuješ…prohlížet…“ zostřila Isabella tón svého hlasu, ale dočista jí reakce Genevieve překvapila. Vrhla se totiž na kolena sepjala ruce a začala skoro pláčem prosit , aby jí to odpustila.
„Prosím, prosím, já to musela udělat. Víte ta Anne zase byla ve vašem pokoji a přerovnávala váš prádelník a pan hrabě říkal, že objeví-li cokoliv nepřístojného, aby mu dala vědět.“ A zároveň s těmi slovy jí podávala prsten od neznámého muže. Isabella se zhrozila. Jen pár dnů nato se však sama přesvědčila, že o zrádnosti komorné Anne není pochyb.
Přistihla ji totiž, jak prohlíží její věci uložené právě ve šperkovnici. Byla tím rozhořčena, komorná se však chovala a mluvila tak po její výtce, že pochopila jedno, u otce nepochodí. Nezbývalo nic než jediné, být opatrná a mít se stále na pozoru. Nevěděla, jestli to dokáže. Ještě, že má svou Genevieve. Od té chvíle nosila Isabella prsten stále při sobě a tak se stalo, že na neznámého muže často vzpomněla

Skončilo pomalu léto a nastal podzim. Isabelle nastaly nové časy. Učila se etiketě u dvora, tanci, konverzaci a všemu, co tam bude potřebovat. Otcova nová žena ji o všem trpělivě poučovala a do všeho zasvěcovala.Než však odjeli do královského města, zúčastnila se několika plesů pořádaných u nich doma nebo na zámku paní de Saint-Clairové. Tam poznala i jejího syna Philipa.

Byl to hezký mladý muž. Působil mile a sympaticky. Ale čím více jej poznávala, tím víc se jí však nelíbil. Začal se k ní chovat jaksi majetnicky , měla pocit, že není takový jakým se zdál být na začátku.. Doufala, že odjezdem do města se jeho blízkosti a přítomnosti zbaví, ale mýlila se.Později pochopila proč.
Když přesídlili do města, bylo vše tak nové a nepoznané. Byla okouzlena nádherou dvora. Stále tolik lidí, tolik přepychu. Vše se zdálo být hodno obdivu. Když se objevila na plese, připadala si jako v pohádce.Těch nádherných dámských toalet, tolik lesku všude kolem. Trochu tu pohádku kazila Filipova přítomnost.
Philip Louis de Saint-Clair se k ní choval příliš familiérně začínal ji být protivný. Isabella, která ještě příliš neuměla nedávat své pocity najevo, se zatvářila spokojeně, když Philip zrovna odešel. Stála s nimi markýza Marlene Crespy de Lacharmie, byla stejného věku jako Isabella a jejím očím to neušlo. Zakryla si ústa vějířem, aby snad její nepříliš lichotivá slova o hraběti Philipovi neslyšel snad někdo nepovolaný, a začala Isabelle povídat vše co o hraběti věděla.
Isabella ji sice poslouchala, ale očima sledovala vše kolem sebe. V jednom okamžiku však přestala vnímat slova své společnice, neboť její oči zpozorovaly ji dobře známou tvář. Teprve nyní si uvědomila, jak ji tato tvář utkvěla v mysli, a jak moc si přála ještě někdy ji spatřit.
Když se obrátila na svou společnici s otázkou, bála se, že při tom rudne:

„Kdo je ten muž v tom černém sametu?“