Shadow - 1. Díl

Běžím temnou uličkou. Nevnímám, co je napravo a co nalevo. Jen běžím. Ledové dešťové kapky mi dopadají na zpocené čelo. Už je vidím. Dveře. Přímo před nimi svítí světlo. Všude jinde je tma. Ticho. Zrychlím. Slyším svůj dech. Krev mi tepe v žilách. Ulicí se rozléhá jen dusot mých nohou. On tu ale někde je, vím to. Doběhnu ke dveřím a zatáhnu za kliku. Nic. Oddychuji a zkouším to znova. Mysl mi ovládá panika. To nemůže být pravda! Rozhlížím se. Mé oči neproniknou tmou. Lampa nad mou hlavou zabliká. Zhasne. Není vidět ani na krok. Mraky skrývají měsíc. Můj dech je čím dál rychlejší. Ovládá mě strach. Cítím, že se přibližuje. Brzy už bude u mě…

Otevřu oči. Těkavě se rozhlédnu po pokoji. Jsem doma, nic mi nehrozí, uvědomím si vzápětí a vymotám se z deky. Jsem celá zpocená. Zase ten sen. Stále ten stejný sen, který se mi zdá každou noc poslední týden. Odhrnu si ofinu z očí a podívám se na sebe do zrcadla. Kruhy pod očima jsou už nedílnou součástí mé image a růžové tváře mi propůjčují zdravý vzhled. Povzdechnu si. Další nudný den přede mnou. Roztáhnu žaluzie a otevřu okno. Venku prší. Ideální počasí na cestu do školy. "Chris vystřel už z tý koupelny! Jsi tam celou věčnost!" zabuším na dveře. "Ještě nejsem hotová, smůla." Odpoví mi se smíchem Chris zpoza dveří. "Přijdu pozdě do školy! Hoď sebou!" křiknu vztekle. Jsem unavená, nevyspaná a hlavně nenaučená na dnešní test z historie, takže na svou drahou sestru nemám nejmenší náladu.

"Tak jsi měla dřív vstát." Prohlásí sestra moudře, ale dveře neotevře. "Ty tu koupelnu obsadíš každé ráno na nekonečně dlouhou dobu. Ten tvůj ksicht ani tuna make-upu nezpraví." Zasyčím a nevraživě dveře pozoruji. Ty se rozletí dokořán. "Mamí! Zase je drzá!" Zařve Chris a v ruce svírá svůj štěteček na pudr. Nečekám na máminu reakci, odsunu Chris ode dveří a sama se v koupelně zavřu. Rychle se osprchuji a vyčistím si zuby. Snažím se nemyslet na ten divný sen, ale moc se mi to nedaří. Co to má znamenat? Jaké dveře to jsou? Kdo se přibližuje? Ani mě nenapadne myslet na dějepis, když mám na přemýšlení takové zajímavější věci. Když otevřu dveře, Chris tam stojí jako bůh pomsty. "Máma s tebou chce mluvit." Sykne a jako královna vpochoduje do koupelny.

Povzdechnu si a v pyžamu seběhnu dolů. V kuchyni popadnu suchý rohlík a sednu si na linku. Máma ke mně obrátí pohled. "Musíš to dělat každé ráno?" Zeptá se smutně. "Tak ať se strojí v pokoji, normální lidi taky potřebují po ránu navštívit koupelnu," zavrčím. "Ale nemusíš být na ni taková držkatá, je to tvoje sestra," míní máma. "O důvod víc," utrousím, seskočím z linky a uteču do svého pokoje. Slyším, jak za mnou máma volá, ale je mi to jedno. Nemám dnes náladu se s nimi bavit a navíc mám zase zpoždění. Živě vidím Kenyho, jak stepuje před naším domem a netrpělivě kouká na hodinky. Otevřu skříň a povzdechnu si, zase nevidím nic zajímavého.