Princezna Nia - Kapitola XI.

Kapitola XI.

  Aislin byla znovu na útěku. Spěchala lesem směrem, kde předpokládala, že se nachází nejbližší vesnice. Alespoň tímto směrem Nora několikrát ukázala, když se o ní při nejrůznějších příležitostech zmiňovala. Aislin míjela jeden strom za druhým, přeskakovala spadané větve a kmeny s lehkostí, kterou již dlouho nepoznala. Nebyla si příliš jistá, proč to vůbec dělá, proč se vydala hledat Ciara a jaký to mělo smysl. Ale pohled malého Arta, když vyslovil „táta“, na ni tak zapůsobil, že věděla, že se musí aspoň pokusit přivést jeho otce zpátky domů, i kdyby ji to mělo stát její vlastní život.
  Jakmile vyběhla Aislin z lesa, ocitla se na louce a v maličkém údolí spatřila několik domů, které tvořily vesnici. Uprostřed toho shromáždění budov stálo stavení, které bylo největší ze všech. Takové domy většinou sloužily jako hostince, jako místo, kde se všichni setkávali a řešili různé problémy. Aislin se rozhodla zamířit právě tam, protože jestli někdo něco o Ciarovi věděl, byl to nejjednodušší způsob, jak získat informace.
  Z kopce, na němž se Aislin nacházela, vedla k hostinci úzká cestička klikatící se také mezi jinými staveními. Aislin neměla důvod se skrývat, nezajímalo ji, kolik lidí ji uvidí. A tak když procházela kolem jednoho domku, na jehož zahradě pracovali starší muž a starší žena, uctivě pozdravila.
  „Dobrý den přeji.“
  Muž se ženou oba současně zvedli hlavu a chtěli na pozdrav odpovědět. Když ale před sebou spatřili Aislin, vytřeštili oči a jejich ústa zůstala otevřená dokořán. Aislin na ně notnou chvíli hleděla zpátky a přemítala, co mohlo oba vesničany tak vyděsit.
  „Jmenuji se Cedric,“ zkusila znovu promluvit Aislin, „a někoho tady hledám.“
  Muž se ženou se na sebe vzájemně podívali, stále však nic neříkali.
„Hledám někoho, kdo se jmenuje Ciar. Možná jste o něm slyšeli. Minulou zimu…“
  Vtom si žena polekaně přiložila prst na ústa na znamení toho, že Aislin mluví o něčem, o čem by veřejně mluvit neměla, a muž k Aislin přiskočil, popadl ji za ramena a odebral se s ní dovnitř svého domu. Žena se nejprve kolem sebe rozhlédla a pak je také následovala.
  Když byli uvnitř, jako první promluvil muž. „Očividně nejsi odtud.“
  Aislin se nechtělo vysvětlovat celý svůj příběh někomu, koho právě potkala, proto řekla jen: „Ne, nejsem.“
  „A i přesto vypadáš jako on,“ podivila se žena.
  Aislin byla očividně zmatená, a když se nikdo neobtěžoval jí cokoliv samovolně vysvětlit, zeptala se: „Co se tady děje?“
  Oba chvíli váhali. Nakonec se slova ujal muž. „Já jsem Finn a tohle je má žena Maria. A oba dva Ciara moc dobře známe. Nebo jsme alespoň znali, než minulou zimu někam zmizel.“
  „Abys nám rozuměl, Cedricu,“ přidala se žena, „my jsme Ciara vychovali.“
  „Jo, je to tak,“ dodal muž, „ale nebyl náš vlastní syn.“
  Poté si Aislin vyslechla celou historii, která byla Finnovi a Marii o Ciarovi známá. Dozvěděla se, že je Ciarovi opravdu neobyčejně podobná, a také se dozvěděla, že Finn s Marií pomáhali Ciarovi a Noře tak dlouho, jak jen to bylo možné, ale že poté se ve vesnici objevili tři tyrani, kteří Ciara nejdříve vydírali a nakonec ho někam odvedli a začali zneužívat jeho manželku. Každá žena ve vesnici si teď prý myslí, že je Nora obyčejná coura, a všichni s tyrany raději spolupracují, než aby se jim postavili.
  „A jak ti tři vypadají?“ otázala se Aislin, protože měla jisté tušení.
  „Dva z nich jsou vysocí hromotluci a ten třetí u sebe nosí dlouhou dýku a neustále se chlubí, kolik lidí s ní podřízl.“
  Aislin sáhla do své pravé vysoké boty a vytáhla z ní dýku, o níž Finn mluvil, dýku, kterou před několika dny sebrala jednomu z mužů, jež zabila.
  Maria vyjekla: „Jak jsi k ní přišel. Hargh nikomu neodpouští, ani když se jeho milované dýky někdo dotkne, natož kdyby mu ji někdo ukradl.“
  Aislin se pousmála. „Hargh už ji nebude potřebovat. On a jeho kumpáni leží v lese prostříleni šípy – mými šípy.“
  Maria okamžitě Aislin objala. „Jak ti jen můžeme poděkovat, Cedricu?“
  Když Mariino objetí povolilo, Aislin odvětila, že není třeba za nic děkovat, a usmála se nejdříve na Finna a pak i na Marii. Ta však náhle nevypadala tak nadšeně jako zprvu. I přesto řekla mile: „Nechceš s námi alespoň poobědvat? To je to nejmenší, co pro tebe můžeme udělat.“
  Protože Aislin pořádně vyhládlo, s Mariinou nabídkou souhlasila a nechala ji, aby ji usadila ke stolu, zatímco Maria odešla pro jídlo a Finna si překvapivě vzala s sebou na pomoc.
  Aislin z okna pozorovala polední slunce a vůbec si nevšímala toho, že oba manželé spolu tráví podezřele dlouhou dobu v kuchyni. Jestliže si spolu povídali, Aislin je neslyšela, a i kdyby je slyšela, stěží v tuto chvíli vnímala něco jiného než sluneční paprsky ozařující celé údolí.
  Finn s Marií se konečně vrátili zpátky do jídelny a s sebou přinesli velice příjemně vonící polévku a čerstvý chléb. Usadili se ke stolu vedle Aislin a všichni tři se dali do jídla.
  „Proč vůbec hledáš, Ciara?“ přerušil ticho Finn.
  „Slíbil jsem jeho ženě Noře, že ho přivedu zpátky domů, ať už se mu stalo cokoliv,“ odpověděla Aislin.
  „Hm, zajímavé,“ pronesla Maria, „myslíš, Finne, že tohle můžeme věřit někomu, kdo se vydává za někoho, kým vlastně ani není?“
  Aislin, která v tu chvíli zrovna nabírala lžící polévku, zastavila svou ruku těsně před svými ústy a zkoprněle zírala před sebe. Maria musela její přestrojení odhalit v okamžiku, kdy ji tak pevně objala. Aislin položila svou lžíci zpět do talíře a odkašlala si.
  „Můžu vám to všechno vysvětlit. Ve skutečnosti se nejmenuji Cedrik, mé jméno je Aislin.“
  Aislin začala vyprávět svůj příběh, vynechala ovšem všechny podrobnosti o princezně Nie a o událostech během její svatební noci. Dopodrobna ale vylíčila své setkání s Norou a své důvody, proč Ciara hledá. Když dohovořila, Maria s Finnem se na sebe podívali a bylo zřejmé, že oba Aislin věří.
  „Víš Aislin,“ řekl Finn, „nebyli jsme si zprvu jistí, z jakého důvodu Ciara hledáš.“
  „Přesně tak,“ odsouhlasila Maria, „proto jsme ti řekli, že nevíme, co se s ním stalo.“
  „Skutečností je,“ pokračoval Finn, „že byl minulou zimu nucen naverbovat do královské armády.“
  Aislin byla zprvu nadšená touto informací, protože nyní věděla, kde Ciara hledat, pak si ale uvědomila, že šance, že je stále ještě naživu, je poměrně nízká.
  „A proč jste to neřekli Noře?“ zeptala se Aislin.
  „Řekli jsme ti, že Harghova banda nám zakázala se s ní jakkoliv stýkat,“ obhajoval se Finn.
  Aislin zamlkla a zauvažovala. Ani teď, když jsou Hargh a jeho kumpáni mrtví, by nejspíš nebylo rozumné říkat Noře, že její manžel je v armádě. Přeci jenom by to pro ni nebyla ta nejlepší zpráva.
  „Řekněte mi vše, co víte o královském vojsku,“ požádala Aislin.
  Ani Finn ani Maria neměli ponětí, co se Aislin chystá provést teď, když ví, kam Ciar zmizel. Nemohla se jen tak přiblížit ke královskému vojsku a unést jednoho vojáka. I přesto byli ochotni jí podat veškeré informace, které měli.
  A tak zjistila, že vojenským sídlem je pevnost Staerdale, která je prohlášena za nedobytnou. Bez vědomí velitelů nikdo není schopný dostat se ani ven ani dovnitř. Výcvik vojáků probíhá přímo v pevnosti, nebo jejím blízkém okolí. A každý rok je do vojska odvedena téměř polovina mužů, kteří dosáhnou osmnácti let. Pouze někteří dostanou výjimku, je-li jejich práce nezbytná pro správný chod království. Stačí ovšem malý přestupek proti zákonu a kterýkoliv z velitelů může danou výjimku kdykoliv zrušit. Nějaký čas po zavedení tohoto zákona velitelé, aby si ušetřili práci, ustanovili v každé vesnici skupinu chlapů, která přebírala jejich povinnosti a sbírala prohřešky všech mužů a jejich seznam pak předávala velitelům.
  „Takže Hargh a jeho pobočníci vlastně všechny šikanovali, aby do vojska odvedli co nejvíce lidí a dostali za to spoustu peněz?“ udivila se Aislin.
  „Je to tak,“ odvětila Maria, „tento systém zprvu fungoval velmi dobře. Stačí ale, aby se k moci dostali nesprávní lidé, a ze systému se stane teror.“
  „Tak, tak,“ přitakal Finn, „ale slyšel jsem, že král Marcas ve svém království používá mnohem horší praktiky. Oproti němu má král Iver zlaté srdce.“
  S tím Aislin musela souhlasit. Počkat. Král Iver? Znamenalo to, že je nyní v Darkswenu? Proč jí jenom nenapadlo se zeptat mnohem dřív, kde se to vlastně nachází? Aislin nikdy nestudovala mapy, proto tenkrát netušila, do jakého království to utíká. Netušila, že ze spárů jednoho krále utíká do náruče krále, který ji beztak také hledá. Ale třeba by byl král Iver ochotný nechat si všechno vysvětlit, kdyby ji náhodou chytil. A co když Aislin při svém hledání Ciara doputuje až do města Darskwen a co když tam potká Niu? Aislin poprvé od svého útěku pomyslela na Niu a okamžitě se jí rozbušilo srdce jako o závod.
  „Jsi v pořádku, Aislin,“ chtěla se ujistit Maria.
  „Ano, jsem,“ uklidnila Marii Aislin, „jak se dostanu do Iverovy armády?“

  Nedlouhou část odpoledne zabralo Aislin, Marii a Finnovi vymýšlení ideálního plánu, jak nechat Aislin naverbovat do armády. Když po pár desítkách minut měli všechno vymyšlené, Aislin se zvedla od stolu a zamířila ke dveřím, kde se s Marií a Finnem chystala rozloučit.
  „Dávej na sebe pozor,“ objala Maria Aislin.
  „Hlavně hodně štěstí,“ dodal Finn.
  „Oběma vám nastokrát děkuji,“ potlačila slzu Aislin, neboť věděla, že bude potřebovat opravdu spoustu štěstí, a to byl teprve začátek její cesty. „Snad se brzy znovu setkáme.“
  Aislin dala Finnovi a Marii sbohem a zamířila do vesnického hostince, přesně jak bylo jejím úmyslem.
  Od Finna se dozvěděla, že v těchto dnech se měl v okolí nacházet jeden z armádních velitelů, a tak tajně doufala, že se jí podaří ho zastihnout právě v hostinci. A i kdyby to nemělo být dnes, ona si na něj počká. Cestou si neustále opakovala svůj plán. Stačilo jen předstírat, že je Ciar, což ostatně díky jejich vzájemné podobě podle Finna nemělo být nijak těžké, a že utekla od svého oddílu. Pak bude vše na ostatních, jestli ji budou považovat za Finna a jestli pod vidinou páru zlaťáků ji předají veliteli jako zběha.
  Aislin od dveří hostince dělilo posledních pár kroků. Naposledy se ohlédla přes rameno, vystoupala po třech schodech vedoucích dovnitř a vstoupila.
  Hostinec byl poloprázdný. Někteří hosté stále ještě obědvali dušené maso a brambory a někteří jen pili pivo a někteří dokonce už i něco ostřejšího. Aislin se nejprve pozorně rozhlédla, jestli se uvnitř nenachází velitel. Každý velitel měl na prsou nosit královský odznak jako symbol autority. Nikoho takového Aislin nespatřila, a tak zamířila k jednomu z prázdných stolů, kde se usadila a čekala.
  Po chvíli k ní přišel hostinský. „Proboha, Ciare, co tady děláš?“
Aislin si nevšímala jeho úžasu a neodpovídala, neboť věděla, že by se prozradila. Proto pouze pozvedla své smaragdové oči a zapíchla svůj pohled do tváře hostinského.
  Ten zřejmě pochopil, že se odpovědi nedočká, tak tedy položil jinou otázku. „Jako obvykle jedno pivo?“
  Aislin už si přála, aby hostinský co nejdříve od stolu odešel, z toho důvodu kývla hlavou a odvrátila svůj pohled na prázdný stůl.
Než se Aislin dočkala svého nápoje, většina hostů už po ní pokukovala a něco si mezi sebou šeptala a vypadalo to, že jsou všichni ochotni ji udat, jakmile se objeví velitel. Ten však stále nepřicházel.
  Aislin nikdy nepila, přesto věděla, že by bylo příliš podezřelé, kdyby její pivo stálo na stole moc dlouho netknuté. Pozvedla svůj pohár, jakmile jej dostala na stůl, a ponořila své rty do tekutiny, kterou nikdy dříve neochutnala. Nabrala do úst první doušek a polkla. Nebylo to až tak špatné. Vlastně to chutnalo vcelku obstojně. A poněvadž měla Aislin opravdu žízeň, vypila půlku poháru najednou.
  „Za rok v armádě ti vyschlo v hrdle, co Ciare?“ připotácel se k Aislin jeden silný nemotorný a zdánlivě ovíněný muž.
  Aislin věděla, že její přestrojení funguje dokonale. Netušila ale, jak by měla odpovědět, tak se na muže pouze nevraživě zamračila.
  „Ale no tak, chlape,“ řekl muž, „jen jsem rád, že tě vidím.“ Nato si promnul svůj zrzavý plnovous a dodal: „Jen bys měl asi co nejdříve odejít. Co kdyby tě tady potkal Hargh? Copak si nepamatuješ, jak s tebou zatočil posledně?“
  Když se Aislinina tvář ani trochu nepohnula a bylo stěží znatelné, že by se její emoce jakkoliv změnily, muž to zkusil ještě jednou. „Copak ty se Hargha nebojíš?“ A směrem k ostatním připojil: „Hej, chlapi, nevíte někdo, kde se potuluje Hargh?“
  To už však Aislin nevydržela a zlostně práskla zaťatou pěstí do stolu a všichni se otočili směrem k ní. Ačkoliv nechtěla mluvit, přece jen vyslovila Hargovo jméno a poté si přejela nataženým ukazováčkem po krku na znamení toho, že je vesnický tyran po smrti.
  Celý hostinec v tu ránu ztichl, jen jeden stařík sedící v rohu zakřičel: „Hurá, Lasairane, rozlévej, máme co slavit.“
  A od toho okamžiku propukla celá místnost v neřízené veselí. Každý jedl a pil a zpíval a zase pil. Jen Aislin seděla strnule. Jak má její plán fungovat, když ji teď všichni považují za hrdinu? Nechtěla však být nezdvořilá, proto si objednala další sklenici piva, aby si mohla s ostatními hosty připít, a přece jen se po chvíli začala alespoň trochu usmívat. Zdali to bylo uvolněnou hostinskou atmosférou, nebo tím, že poprvé v životě pila alkoholický nápoj, jehož účinky pomalu začaly nastupovat, to sama nevěděla.
  Do bujaré zábavy se rozletěly dveře a v nich stanul muž maje na hrudi připevněný zlatý odznak ve tvaru medvědice. Byl to vojenský velitel. Slavící vesničané si ničeho nevšímali, Aislin ale svůj zrak přilepila na velitele. Konečně byl tady a vcházel dovnitř a mířil si to přímo k hostinskému Lasairanovi. Ten velitele usadil ke stolu přímo naproti Aislin tak, že si oba viděli do tváře.
  Velitel si objednal číši vína, a když mu ji Lasairan přinesl, spustil: „Měli byste si dávat pozor, může mezi vámi být vrah nebo vrahové. Projížděl jsem svou oblast a kontroloval jsem, jestli je vše v pořádku, a mí vojáci nalezli v nedalekém lese tři mrtvé muže – mé pověřence.“
  Lasairan nenápadně stočil pohled na Aislin, která doufala, že nyní bude konečně vyzrazena. Místo toho hostinský jen odpověděl: „Nebojte se, pane, o své bezpečí se postaráme,“ a odešel obsloužit další hosty.
  Aislin tomu nerozuměla. Myslela si, že přesně věděla, jak se hostinský zachová, ale on se rozhodl ji chránit. Ale proč? Proč, když to zrovna teď vůbec nepotřebovala? Nezbývalo tedy nic jiného, než aby vzala věci znovu do svých rukou.
  Polkla poslední lok svého piva, postavila se na nohy a s upřeným pohledem přišla k veliteli.
  „Myslím, že vám mohu pomoct nalézt vraha vašich pověřenců.“
  „Jak víš, že byl jenom jeden?“ zvedl oči od své číše velitel.
  „Vím, protože jsem to byl já, kdo je zabil,“ překvapila velitele Aislin, „Hargh, jejich vůdce, měl prostřelenou lebku a jeden z mužů byl zasažen šípem do zad.“
  „Jak jsi to mohl udělat a proč mi to tady teď říkáš?“ žasnul velitel.
  „Zabil jsem je, abych se pomstil za všechny, kterým po celou dobu ubližovali. A říkám vám to proto, že jsem na to hrdý, a také proto, že jsem chtěl vidět výraz ve vaší tváři, když jste se to dozvěděl.“
  Velitel se rozhněval a zrudnul v obličeji, zatímco ostatní mužové vycítili něco podezřelého. Takhle by se Ciar přece nikdy nezachoval. Nikdy by veliteli nevmetl do obličeje, že zabil jeho přisluhovače. Přesto se nikdo neodvážil pohnout ani o píď.
  Až velitel zařval na celý hostinec: „Dobře mě všichni poslouchejte. Tento muž porušil zákon a vy mi teď pomůžete jej zatknout, jinak se vrátím i s armádou a celou vaši vesnici srovnám se zemí.“
  Nikdo nebral velitelovu výhrůžku na lehkou váhu, přesto se nikomu moc nechtělo proti Aislin zakročovat. Aislin si pomyslela, že snad i tomuhle bude muset tyhle vesnické chlápky pobízet. Nakonec se však jako první odvážil Lasairan, který k veliteli přispěchal s kusem provazu a Aislin svázal, aniž by se bránila. Poté ji na velitelův rozkaz odvedl k jeho povozu, do něhož ji naložil a uzamkl.
  Aislin seděla klidně uvnitř, a tak se k ní hostinský naposledy naklonil. „Ty nejsi Ciar, viď?“
  „Ne, to vskutku nejsem.“
  Lasairan se udivil jako každý jiný, kdo objevil neskutečnou podobu Aislin a Ciara. „A proč se tak hloupě necháváš naverbovat do armády?“
  Aislin si opřela svou malátnou hlavu, která se jí po dvou pohárech piva začínala točit dokola, a povzdechla: „Pro Ciara.“ Pak zavřela svá ztěžklá víčka a čekala, až se vrátí velitel a odveze ji do Staerdalu, kde snad najde toho, se kterým si je svým vzhledem tak podobná.