Vyvolání Satana

Vyvolání Satana

„Rodiče půjdou brzy spát, kolem desáté večer můžeš přijít, Klaudie.“
„Tak to je skvělé, přijdu a vezmu s sebou tu knihu. Zatím ahoj, Anežko.“
Anežka položila telefon a šla připravit svůj pokoj na večerní vyvolávání Satana. S Klaudií už to chtějí vyzkoušet delší dobu. Satanismus je láká, ale už je nebaví zůstávat jen u teorie a u představ. A když se Klaudii dostala do rukou satanistická kniha s návodem, jak vyvolat Satana, neváhaly dlouho. Kniha nebyla ledajaká, nedá se půjčit v žádné knihovně, slova v ní jsou jiná než, která se nacházejí v článcích na internetu. Celá kniha je vázána do pravé kůže, obsahuje nespočet neočíslovaných stran. Váží několik kilo. Klaudie ji našla při velkém úklidu na půdě.

Anežčini rodiče usnuli brzy, tak jak Anežka očekávala. Klaudie dorazila pár minut po desáté. Obě vystoupaly po schodech do Anežčina pokoje. Na oknech byly zatažené tmavé rolety i přesto, že venku nebylo vidět na krok. Uprostřed pokoje byl malý nízký stůl ze dřeva. Kolem dokola byly zapálené svíčky. Doprostřed stolu položily otevřenou knihu, kterou donesla Klaudie. Na zdech visely tmavé ozdobné koberce se znaky satanistů. Celý pokoj vypadal nesmírně strašidelně. Klaudie se na chvíli zarazila, ale pak tomu všemu přišla na chuť a rozhodla se pokračovat. Tak jak bylo psáno v knize, posadily se naproti sobě a podaly si ruce. Se zrakem upřeným do knihy začaly dvojhlasně číst řádky, tam uvedené.
„In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi! Ve jménu Satana, vládce Země, Krále světa, rozkazujeme Silám temnot, aby vložily svou pekelnou moc do našich rukou! Rozevřete dokořán brány Pekel a vyjděte z propasti, abyste nás pozdravili jakožto sestru a přítele!“
Pokojem projel lehký vánek, který nahnal děvčatům trochu strach. Jen se na sebe podívaly a pokračovaly dále.
„Dopřejte nám požitku, o nichž hovořím! Vzaly jsem jméno Tvé za část sebe sama! Žijeme jako volné zvíře, těšíme se z radostí těla! Přejeme poctivým a proklínáme zkažené!“
Vánek neustával, neměl odkud vát. Okna byla pevně zavřena, Klaudie začala povolovat stisk, ale Anežka ji přidržela a pokračovala ve vyvolávání.
„Při všech Vládcích Pekel, rozkazuji, aby se vše, o čem jsme hovořily, také stalo! Přijďte a ozvěte se na svá jména! Projevte tak mé touhy!“
Vánek přešel ve studený vítr, až se začaly otáčet stránky knihy. Klaudie se vytrhla ze sevření Anežčina. Vtom vítr jako na povel ustal a kniha se prudce zavřela, až obě dvě vykřikly leknutím.
„Tohle je moc, Anežko, já jdu domů. Mám strach. Nelíbí se mi to!“
„Také mám strach, Klaudie, ale přece právě tohle jsme chtěly, ne? Vždyť se to konec konců povedlo, tak jak mělo. Kdyby ses nevytrhla, určitě by s námi i promluvil.“
„Ale já nechci, aby s námi mluvil. Líbí se mi teorie, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Mám z toho divný pocit. Jdu domů. Ještě, že už je po všem, ahoj, Anežko, zítra se uvidíme.“
„A co ta kniha?“
„Nechej si ji tu, vezmu si ji až jindy.“

Klaudie odešla domů. Neměla to daleko. Stačilo jen obejít místní rybník, projít jednou ulicí a už byla u svého domova. Anežka šla pomalým krokem zpět do svého pokoje. Rozsvítila světlo. Zhasla svíčky. Roztáhla rolety a knihu odložila stranou. Lehla si do postele a při pohledu na hodiny, které ukazovaly jedenáct hodin večer, zavřela oči a usnula.

Klaudie šla kolem rybníku kvapným krokem domů. Vtom něco cítila za svými zády a prudce se otočila. Nikdo tam nebyl, ale cítila, jako by ji někdo z dáli pozoroval. Dostala strach, otočila se a začala utíkat domů. Z ničeho nic se zvedl studený vítr a Klaudie vykřikla zděšením.

Anežce se zdál sen. Viděla Klaudii ležet v příkopu u rybníka. Zardoušenou, mrtvou. Ze spánku vykřikla tak na hlas, až vzbudila svého otce. Ten přispěchal do pokoje za Anežkou. Podívala se na hodiny a ty ukazovaly dvě hodiny ráno.
„Klid, děvče, to byl jen zlý sen. Spi dál, to bude dobré.“
„Prosím, tati, mohla bych dnes k vám do ložnice? Nechci tu být sama, prosím.“
„Dobře, tak pojď.“
Vzal vyděšenou Anežku do náruče a chtěl ji odnést do ložnice, vtom zazvonil Anežčin mobil. Volá Klaudie.
„Dej si pozor, Anežko, velký pozor, nebo se ti stane, to co mně!“
To bylo jediné, co se z druhé strany ozvalo, pak se spojení přerušilo.
„Klaudie! Klaudie!“ volala zoufale Anežka.
„Uklidni se, Anežko, co se stalo?“
„Nevím tatínku, nevím. Mám strach, bojím se.“ Anežka začala ze zoufalství a strachu plakat.
„Neměj strach. Půjdeme spát a zítra uvidíš, že se vše vysvětlí.“
Odnesl Anežku do ložnice, uložil ji mezi sebe a matku, pokojně usnuli. Ráno se probudil a při pohledu na Anežku vykřikl, až tím vzbudil svou ženu. Když spatřila to, co se naskytlo jejímu manželi, začala křičet a plakat. Anežka byla mrtvá, zardoušená.
Klaudii objevili v příkopu u rybníka. Mrtvou a zardoušenou, její smrt byla odhadována na půl dvanáctou v noci, ale jak pak mohla volat ve dvě ráno Anežce? Kdo ty dvě zabil? Proč by je někdo zabíjel a jak to, že jsou zavražděné stejným způsobem? Jak by se někdo vůbec mohl dostat k Anežce a uškrtit ji, aniž by přitom vzbudil její rodiče?
V pokoji Anežky byla nalezena ona satanistická kniha, otevřena na stránce: „Ukončení vyvolávání“. Ani jedna z dívek si této stránky nevšimla. Neukončily vyvolávání. Zabil je tedy Satan, kterého probudily z jeho spánku? Na to nikdy nikdo nepřišel. Anežce s Klaudií bylo pouhých čtrnáct let.