..::Radioactive::.. || 1.kapitola

„Historie je vzdálená a přitom tak aktuální. Už je to 15 let, ale přesto nás následky vzpoury doprovázejí na každém kroku. A přitom jsme se všichni mohli mít tak dobře.
Velká laboratoř byla postavena za účelem hledání léků na nevyléčitelné nemoci a uspěla. Rakovina, AIDS už pro nás nebyly problémy. Z celé oblasti v západním Oregonu se stalo vědecko-chemické-výrobní centrum. Nebyla tam jen laboratoř, ale i spoustu jaderných elektráren a továren na výrobu léků. Celému centru se začalo říkat Jaderná laboratoř. Bohatí začali léky okamžitě odkupovat pro sebe i nemocné příbuzné. Zdálo se to všechno jako pohádka…dokud se chudí občané nezačali bouřit. Neměli na léky peníze, a přitom je tak postrádali. Museli jsme zacházet opatrně a nepřetěžovat výrobu, ale v plánu bylo samozřejmě zpřístupnit léky všem. Oni je však chtěli hned.
Vzpoura se rozšířila do všech končin státu. Lidé odmítali pracovat a platit, pokud nebudou mít přístup k lékům, které potřebují. A pak se to stalo. Měšťané se vloupali do centrály zbraní, ukradli atomovou bombu a začali vyhrožovat. Snažili jsme se vše vyřešit domluvou, ale neposlouchali nás. Měli mysl zaslepenou chtíčem. Uchýlili se k tomu nejhoršímu řešení, co mohli udělat – vyhodili do povětří jadernou laboratoř.
S následky nepočítali a to je všechny dostihlo. Výbuch způsobit radiaci v rozsahu stovky kilometrů a desítka tisíc lidí byla ozářena. Pokoušeli jsme se výrobu léků obnovit a vyléčit je, ale marně. Přišli jsme o tisíce skvělých vědců a ti, co nezahynuli při výbuchu, postupně umírali na následky radiace.
Jen pár z nich přežilo a nejen to. Byli silní, nezranitelní, inteligentní. Zázračně se uzdravili, ale byl tu problém. Nebyli to lidé. Radiace jim samovolně přeměnila jádra nestabilních nuklidů. Neboli jinými slovy, stali se z nich radioaktivní jedinci. S těmito novými vlastnostmi nedokázali správně naložit, byli velice nebezpeční. Snažili jsme se jim pomoct, utlumit tyhle negativní dopady, jenže utekli. Srovnali laboratoře se zemí a zmizeli do zapadlých míst, aby je nikdo nemohl najít. Mohou žít na kraji měst nebo mezi námi, jejich populace je však velmi malá. Ještě se nám žádného chytit zpět nepodařilo.“

Unaveně zívnu. Naše fyzikářka se zase rozvykládala. Všichni na ní visí očima, ale já mám chuť zacpat si uši. Možná by to bylo zajímavé, kdybych to slyšela poprvé, ale tento její proslov slýcháváme pravidelně každý rok stejně jako ostatní třídy na škole. Je to prý důležité vědět, abychom mohli „identifikovat podezřelého jedince“ a nedostali se do nebezpečné situace. Poprvé jsem to slyšela od babičky. Vyprávěli mi ten příběh, když mi vysvětlovala, jak zemřeli rodiče.
„Máte někdo nějaké otázky?“ zeptá se učitelka. Popravdě není moc věcí, na co se zeptat. Paní Wilsonová vyprávěla příběh naprosto precizně jako vždy. Ze zadních lavic i tak vyletí do vzduchu několik rukou.
„Jak poznáme radioaktivního jedince?“
„Na první pohled ho nepoznáš. Vypadají jako obyčejní lidé až na to, že jsou inteligentnější, silnější a daleko vytrvalejší. Také se jim velmi rychle hojí zranění a mají lepší imunitu.“
Všechny pohledy ve třídě spočinou na Amy Withersonovou, a pak nastane hlasitý výbuch smíchu. Amy se vesele zachichotá a nahodí polichocený výraz. Nikdy jí nepochopím. Já bych byla na jejím místě uražená, že si někdo o mně myslí, že to, co dokážu, je následkem radiace a ne mých schopností.
Ale Amy je prostě Amy. Od tohoto půlroku se její průměr rapidně zvedl, aby mohla dělat předsedkyni školy, a na školním hřišti vesele skáče jako hlavní roztleskávačka basketbalového týmu a chlubí se svou extra štíhlou postavou. Žádná poranění nebo nemoci se u ní netolerují, tohle si přece slavná školní hvězda dovolit nemůže.
Ano, jsou důvody, proč si myslet, že je Amy radioaktivní, ale mnohem víc je protichůdných argumentů, jako fakt, že je neskutečně tupá.
„Jak se před tím bránit?“ padne další dotaz.
„Kdybyste si byli stoprocentně jistí, že jste v přítomnosti radioaktivního jedince, akutně volejte Bezpečnostní jednotku okamžitého zásahu a ta se o něj postará.“
Třídou se nese spíš šum a tiché brebentění, než vlna zvednutých rukou. Vypadá to, že nikdo se do svého hovoru o radioaktivitě, nechystal učitelku zařadit.
„Tak dobrá, vraťme se k učivu,“ utne rozvíjející se konverzaci Wilsonová. „Už jsme dlouho nepsali žádnou písemku, tak bychom to měli napravit.“
Třídou se ozve nesouhlasné zamručení, ale ani to učitelku neobměkčí.
I přes to, co se stalo v Oregonu před patnácti lety, jsme teď na obyčejné střední Arizonské škole.

+ + +

Zvoní.
Fyziku jsem zvládla dobře, dalo by se říct, že lépe jak dobře. Zatímco ostatní ještě zápolí s papírem, já odevzdávám práci zároveň s Chloe. Padne ke mně pár naštvaných pohledů, říkající: „Šprtko!“
Jako vždy je ignoruju a vyjde s Chloe na chodbu. Šibalsky na mě mrkne přes brýle, které krásně tvarují její obličej a podtrhují její osobitý styl. Už dva roky, co jsem nastoupila na tuhle školu, je moje nejlepší a vlastně jediná kamarádka. Je to moc chytrá a vnímavá holka a stejně jako já, je spíš samotářka.
Zastavíme u automatu na kafe a mezi tím, co si prohlížím nabídku, se Chloe přehrabuje v kapse a hledá pár drobných.
„Nechceš taky kafe?“ pobídne mě, ale já musím odmítnout.
„Víš přece, že ho nepiju,“ namítnu.
„Já vím, ale na tělák potřebuješ nakopnout.“
Povzdechnu.
„Já mám tělocvik ráda, to jen ty jsi dřevo.“
„Nemůžu za to, nejde mi všechno. Díváš se na tvářičku, která brzy pokoří zákon setrvačnosti v mém novém projektu na Den nezávislosti a cenu si vystaví hned vedle ceny z letošního roku, za detailní model struktury Jupiteru.“
Musím se zasmát. V tomto je Chloe úžasná. Není žádná ufňukaná holka, která si stěžuje, že se s ní nikdo nebaví, ale sebevědomé číslo, co dokáže vznést své přednosti.
„No jen pověz, mám po tomhle všem ještě dělat přemety? Nejsem přeci radioaktivní,“ zavtipkuje. Najednou se ale smát nedokážu. Vzpomenu si na rodiče. Dneska mi je připomíná dost věcí, včetně proslovu učitelky Wilsonové. Dříve jsem to z hlavy pustit nemohla ani na vteřinu. Neustále jsem přemýšlela, jestli zemřeli při výbuchu, jestli je zabila radiace, nebo jestli přežili a utekli. Jestli se z nich stali radioaktivní. Vrátili by se pro mě, kdyby ještě žili, ne? Rozhodně by mě nezáleželo na tom, jestli jsou jiní a nebezpečný, dala bych všechno za to, abych je mohla vidět.
Ale teď se všechno změnilo. Musela jsem se smířit s faktem, že jsou mrtví. Rodiče, které si ani nepamatuju. Od té doby žiju u babičky v Arizoně, u jediného člověka, který symbolizuje mou jedinou rodinu. Rodiče mě k ní zavezli na prázdniny, když mi byl rok a odjeli do Oregonu kvůli výzkumu. Byli to vědci. Kdo mohl tušit, co se stane, a že už se nikdy nevrátí.
„Ellie?“
Hlas Chloe mě hned vrátí do reality. Nejspíš jsem se musela tvářit hodně nepřítomně, když na mě teď zírá tak nejistě a starostlivě.
„Jsem v pořádku.“
„Promiň, nechtěla jsem -“
„Ne, říkám, že jsem v pořádku, Chloe. Jen jsem se zamyslela.“
Vypadá, že ji to aspoň trochu uklidnilo a letmo se pousměje. Na to se ozve zapípání automatu a Chloe už vytahuje svoje horké espreso.
Jdeme mlčky po chodbě k tělocvičně a Chloe přitom srká malé doušky, aby si kafe co nejvíc vychutnala. Když už jsme u skříněk, zahlédneme skupinku lidí, v jejímž středu máchá rukama a výrazně gestikuluje Amy. Následně celý dav propukne nejfalešnějšímu smíchu, jaký jsem kdy slyšela, a baví se vesele dál.
Už se zdá, že kolem nich projdeme jako ostatní studenti na chodbě, když v tom se Amyina ruka rozpřáhne tak, až drcne do kelímku s kávou, kterou zrovna pije Chloe.
Kelímek jí vypadne z ruky a její brada i tričko se zbarví do hněda. Zbytek kávy se rozlije po podlaze a Chloe hlasitě zuří.
„Co si myslíš, že děláš?!“ zakřičí na Amy, která si ani nestačila uvědomit, co udělala.
„Jejda, byla to nehoda.“
„Já ti dám, nehoda! To tričko si zaplatíš!“
Celá chodba na nás upřela pohled. Člověk si nepamatuje, že by se kdokoli kdy odvážil mluvit tímto tónem s Amy Withersonovou. I ona sama je tím šokovaná.
„Co po mě ječíš? Můžeš si za to sama! Mělas dávat pozor!“ oboří se na ni s dotčeným výrazem.
„Pěkně děkuju, ty nádhero!“ zasyčí Chloe naposled a rychlým krokem se vydá na nejbližší toalety. Vrhnu se za ní, aniž bych se podívala, jak na to Amy zareagovala.
„Chloe? Co to s tebou je?“
Stojí nad umyvadlem a utírá si politý obličej i tričko ubrousky. V jejím výrazu hraje přehnaná zlost, jakou jsem u ní snad ještě neviděla.
„Nenávidím ji,“ zašeptá skoro neslyšně. Ještě nikdy jsem jí o ní mluvit neslyšela, tak je to pro mě novinka. Hodila po ní pár vražedných pohledů už několikrát, ale to dělá každý, koho její namyšlenost už vytáčí. A to je docela hodně lidí.
„Proč?“
Zahodí hnědý zmáčený kapesník do koše a prohlédne se v zrcadle.
„Tohle tričko jsem měla ráda,“ zazoufá si a povzdechne. Upraví si rozcuchané vlasy a zamrká na sebe pronikavýma zelenýma očima.
Je mi jasné, že když neodpověděla, tak se o tom bavit nechce. Ale hlavou mě to vrtat nepřestane. Od začátku střední se známe jako sestry a o tom, že by měla nějaký spor s Amy, nevím. Přinutím se věřit, že až na to bude připravená, tak mi to řekne.
Přidám se k Chloe v zírání do zrcadla a upravím si drdol světlých vlasů, ze kterého mi vylézá pár pramínků.
Už se neodvažuju nosit svoje vlasy rozpuštěné, protože od té doby, co mi tak vyrostly, je mám jako vrabčí hnízdo. Stejně to moc nepomáhá. Kouká na mě holka s velkýma uhelně černýma očima, která vypadá, jakoby právě vstala z postele.
A tak na sebe, dvě praštěné holky, pokukujeme v zrcadle, dokud dovnitř nevejde parta kluků a my nezjistíme, že jsme vešly na chlapecké záchody.

+ + +

„Dáme si dvě kolečka kolem školy na čas. Ne, aby se někdo ulíval, s radostí vám to oznámkuju.“
Chloe otráveně povzdechne, ale mně se na tváři rozsvítí úsměv. Běhání má ráda, krásně se přitom ventilují myšlenky. Jediné, co mě štve, je to, že musím pokaždé čekat na Chloe. Tělocvikářka nachystá stopky a seřadí nás vedle sebe.
„Teď!“
Chvatně vyletím dopředu a nechám jarnímu větru, aby mě odfoukl vlasy dozadu. Přede mě se dere pár holek z basketbalového týmu, včetně Amy. Já pružně jako pták, co sviští vzduchem, držím tempo s těmi nejrychlejšími, dokud se za mnou neozve udýchaný hlas.
„Ellie, počkej, prosím tě!“
Chloe sotva popadá dech a to jsme uběhli ani ne jedno kolo. Kdybych mohla energii rozdávat, tak jí mile ráda daruji. Sbohem větříčku ve tváři.
Začnu zpomalovat, než se dostanu ke Chloe. „Tak přidej, nebudu na tebe čekat.“
„Já…já…,“ snaží se normálně dýchat. „…jsem vyřízená!“
Tempo začne naopak čím dál tím víc zpomalovat, až jde jen rychlou chůzí. Štve mě to. Hlavu mám pořád otočenou dozadu, abych mohla sledovat, jestli se jí náhodou nepodařilo nabrat síly, ale to asi doufám v zázrak. Když otočím hlavu dopředu, už nevidím ani zadky spolužaček, zmizely za rohem.
„Jak chceš,“ zamumlám a přidám, abych zase mohla zařadit na normální běh a necourat se jako šnek. Naberu potřebnou rychlost a opět svištím vzduchem. Přes vítr, který se od rána dost zvedl, neslyším nic jiného, jen jak mi proletuje kolem uší. Nohy se mi odráží sami od sebe, nasávám čerstvý vzduch, který hned vydechnu. Plíce se mi zvětší a já mám pocit, že mi roztrhnou hruď, ale nepřestávám běžet a užívám si ten pocit nekonečné lehkosti.
Teprve až když zahlédnu holky, které měly náskok, se ohlédnu po Chloe. Zapomněla jsem na ni, nechala jsem se unést. Přesto, že zatáčka nás teprve čeká, ji ani v dálce nevidím.
Sakra, ta na mě bude mít vztek! Ale teď už to nemůžu nechat být.
Chci běžet, stále běžet a nezastavit.
Čas se jakoby najednou zrychlil a já neběžím, já se řítím kupředu, dokud nepředběhnu holčičí partu přilepenou jedna k druhé na trati jako chomáč chlupů. Jedna z nich na mě otráveně zavolá něco ve smyslu: „Co si to sakra dovoluješ?!“
Hned poznám, že je to Reachel, kapitánka holčičího basketbalového týmu. Co o ní vím, že se kamarádí s Amy a moc IQ taky zrovna nepobrala. Co se sportu týče, musí být ve všem nejlepší a nikdo si nemůže dovolit ji porazit. Až do dneška.
Slyším, jak za mnou pevně dupou podrážky jejích bot, snaží se mě doběhnout, ale po chvíli to vzdává. Já rozhodně zpomalovat nehodlám. Už ne. Dneska ukážu, co ve mně je.
Nevím, co se to se mnou stalo. Nikdy jsem nebyla soutěživý typ, ani nafoukaná potvora, co se umí jen předvádět. Tak proč tohle dělám? Nevím. Líbí se mi to.
Dýchám tak rychle a hlasitě, až dostávám pocit, že vydýchám všechen kyslík v okolí. Šedý chodník mi najednou zmizí pod nohama a já běžím po suché posečené nazelenalé trávě. Už jsem přes něj jednou běžela, pamatuju si. Zdálky vidím naši tělocvikářku, paní Tamnerová, jak na mě udiveně hledí a v ruce svírá stopky.
„Páni, Corbesiová? To je úžasný výkon!“ pochválí mě a pro jistotu se ještě jednou podívá na stopky. Nejspíš nemůže uvěřit tomu, co viděla. Věčný zaostalec, Ellie Corbesiová, najednou doběhla jako první ve vynikajícím čase. Nevěřím tomu ani já.
Za chvíli už vidím ostatní holky, jak dobíhají bez dechu a poposedávají si na trávu, aby získaly ztracenou energii. Reachel s Amy se na mě zadívají ne moc přívětivým pohledem a mě je jasné, že takto si kamarádky nenadělám.
Čekáme dalších pět minut na poslední zaostalce, mezi ně určitě patří i Chloe. Marně ji vyhlížím. Dobíhá jako úplně poslední. Co dobíhá, jde obyčejnou chůzí, při které se jí motá jedna noha přes druhou. Některé slečinky to nejspíš dost pobaví, tak si nemůžou odpustit pár poznámek a nedivím se, že mezi ně patří i Amy.
„Nemáme ti zavolat záchranku? Myslíš, že těch 10 metrů dojdeš?“ rýpe si do ní a chichotá se i se svými kamarádkami. Chloe po ní hodí znechucený výraz, projde kolem učitelky, která jí taky moc sebevědomí nedodá a svalí se do trávy.
Je mi jasné, že zrovna tohle je to poslední, co chtěla zažít. Její nejlepší kamarádka jí uteče jako chladnokrevná bestie a nechá ji krvácet uprostřed nebezpečné krajiny.
Přisednu si k ní a nadějně se na ni zadívám. „V pořádku?“
„Ne,“ odsekne, zavře oči, a kdyby tak hlasitě nefuněla, vypadala by jako mrtvá.
Lehnu si vedle ní i přesto, že se se mnou odmítá bavit a zadívám se na mraky nade mnou. Na jasně modré obloze se pohupuje pár bílých polštářků. Vypadají, jako bych je uplácala z vaty. Jeden z nich mi připomíná letadlo. Kam by mě zavedlo, kdybych do něj nastoupila? Možná do světa bláznů, do klubu totálních zrádkyň, které podrážejí svým kamarádkám nohy. Ano, tam bych se teď přesně hodila. A pak by mohlo přiletět ještě jedno letadlo pro Amy Withersonovou a odletět s ní do její rodné země. Na Neptun. Ale to by bylo plýtvání palivem, měli by ji tam radši vystřelit katapultem.
Nad čím to zas uvažuju? Měla bych to brát vážně. V těch mracích se skrývá celá moje budoucnost.



Slovo autorky: Vím, že to je hrozné, jen se do mě pusťte. ;-) Nejsem spisovatelka, ale chci se zlepšovat, tak snad mi v tom pomůžete.