asi je to nedostatkem lásky

.
Horký čaj a nasládlá vůně teplé páry obepínající můj obličej. Venku se spouští hromový déšť a temno se tříští po obloze. Musím se usmát. Jsem tak v bezpečí, klidu a teple a užívám si tu chvíli. Tu chvíli nezměrného bezpečí a jakéhosi dospělého štěstí. Bezpečí. Hlavně toho bezpečí.

Musím se pousmát. Proč se teď cítím tak pohodlně v bezpečí. Protože mám jinak často z něčeho strach? A z čeho? Že promoknu? Nebudu mít svoje pohodlné křeslo a teplý čaj? Budu nemocná? Vůbec nevím, jak jsem k těmto pocitům přišla. Kde se vzala ta touha v klidu si jen číst a pít kávu nebo čaj. Najednou je všechno trošinku jinak, obrácené vzhůru a rozhodně ne černobílé. Vzpomínám na moje letní bouřky na chalupě, když mi bylo 6 nebo 7 let.


Když hřmělo, pršelo a obrovská mračna táhla k nám. Seběhly jsme se všechny děti a domluvily se, že do toho půjdem. Postavíme hráze a obydlí pro rybičky. Mistrovský plán. Bez přemýšlení. Bez strachu, že budu mokrá, bude mi zima, budu mít husinu, z toho dostanu zánět močového měchýře, angínu, rýmu a lehnu doma v posteli. Chtěli jsme jen stavět, hrát si, využít deště, využít situace. Naplno. Spontánně. Tady a teď. Bez předsudků, bez budoucnosti. Neměli jsme strach. Měli jsme radost. Z nového dobrodružství. Do teď v rukách cítím to mokré jílovité bláto a ten příjemný pocit, když do něho zaboříte celé dlaně. Když stojíte v obrovské kaluži v gumákách a ťapete v nich. Voda šplouchá až na pláštěnku. Ten pocit, když vám prší na hlavu a jste úplně mokří, ale hráz stojí a plní se zablátěnou osvěžující vodou. Sem tam hrom a velké blesky pročesávají oblohu nad váma. Všechno to mělo smysl. Všechno to zapadalo a my jsme byli tvůrci vesmíru, tvůrci přehrad a to štěstí. To štěstí bylo v bahnu, kamíncích, které bylo tak těžké najít a v malých vorech, které pluly v zablácených řekách. Štěstí bylo na dotek.

To štěstí mám asi spojené s láskou. Dětství mám spojené s láskou. Ta se mi vytrácí ve chvílích, kdy začnu moc přemýšlet a tím se taky víc bát. Začnu předjímat a tvořit si vlastní skutečnosti a následky, které musí přeci přijít. A ony většinou opravdu přijdou. Jako dítěti mě nenapadlo vrhat se do bazénu se strachem, že si narazím břicho, poskakovat na jedné noze se strachem, že si opotřebuju klouby. Láska k životu je ve spontánnosti, v užívání si chvíle bez pouček a vykřičníků v hlavě, že si mám užívat přítomného okamžiku. Bez hranic, které nám vytyčuje strach a poučuje nás, co by se mělo a co ne. Láska je prostě být a umět si nepřipouštět všechny špatné zkušenosti, co jsme si už stihli prožít.

Přestala jsem být dítětem. Teď a tady v tomto teplém křesle, když je venku slejvák jak za starých časů, si to najednou uvědomuju. Jen si nemůžu vzpomenout, kdy jsem se naposledy smířila s tím, že v dešti se neběhá bez deštníku a bláto mě ušpiní?



.