Komentář k úvaze o schopnostech rozlišovat - 2. část

Následující text vkládám sem, jelikož se mi ho nepodařilo vložit do díla „Komentář k úvaze o schopnostech rozlišovat“. Objevilo se totiž hlášení: „Chyba. Text je příliš dlouhý (max. 10000 znaků).“

A jelikož se mi ve verzi díla „Komentář k úvaze o schopnostech rozlišovat“ po archivaci nezobrazují komentáře, tak sem kopíruji své reakce z pokračování diskuse.

Odkaz na dílo „Komentář k úvaze o schopnostech rozlišovat“: https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=41350-komentar-k-uvaze-o-
schopnostech-rozlisovat#nadpis-content

Odkaz na dílo „2“: https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=41300-2



3.9.2020:
Už jen přiznáním, že by ta úvaha „pravděpodobně“ vznikla mnohem později a měla by „trochu jinou strukturu a detaily“ (i když neumím posoudit, nakolik jsi schopn-ý/á odhadnout míru odlišnosti oproti neuskutečněné alternativní budoucnosti, kde jsme se nepoznali), tak implicitně připouštíš, že můj vliv na současnou podobu tvé úvahy byl určitou měrou neodmyslitelný. To však pochopitelně není úplně to samé jako třeba „zcela zásadní“ – rozdíl je v míře.

Čím déle a čím delší dialogy s někým vedeš, tím více se myšlení účastníků dialogu propojuje.

To, že „filosofové“ jsou mj. „předchůdci vědců“, tak neznamená, že to jsou synonyma. V té knize se místo slova „filosof“ vyloženě používaly různé obdoby slovního spojení „předchůdce vědců“. Jako by někdo vzal knihu třeba o neandrtálcích a přepisoval slova „neandrtálec“ na „předchůdce člověka“. Připouštím však, že minimálně jednou jsem tam i slovo „filosof“ viděl.

„Je třeba si nejprve nějakou dobu uchovat jednotlivé zdroje odděleně, abys jejich srovnáním mohl redukovat jejich zkreslení. Teprve pak je můžeš efektivně „dát dohromady“, a tak se přiblížit pravdě o tom, co popisují.“ – Jde spíše o to, zda takovým způsobem dokáže tvou formulaci interpretovat běžný čtenář, aby si byl schopen uvědomit nevyjádřený rozdíl mezi komplementaritou a kvazi-komplementaritou. Pokud ne každý je toho schopen, tak je můj argument oprávněný. Připouštím sice, že těžko to přepsat, ale lze to dodatečně upřesnit.

„Jsi zřejmě v psaní takových úvah mnohem zkušenější než já.“ – Děkuji, ale tím nevylučuji, že z určitých hledisek v tom můžeš být zkušenější i ty. V mém případě šlo o to uvědomit si, že jednostranné výroky obvykle bývají méně přesnější než komplementárnější vyjádření. Ale i já takové věci občas mohu přehlédnout, pokud se soustředím na jiné hledisko.

„Mně osobně se vůbec nelíbí, že jsou autoři vedeni k tomu, aby si hledali „jedinečný styl“.“ – Jak jsem psal, jedinečnost chápu jako mírnější rozdílnost než originalita. Pokud jeden text zkopíruji a v kopii změním jedno slovo, tak už mohu tvrdit, že oba texty jsou jedinečné, i když jen velmi málo. Takže jedinečný styl může vycházet i z nuancí (ale pochopitelně četnějších než v příkladě) a může jít ruku v ruce s tou dynamickou rovnováhou mezi stereotypností a experimentálností, popř. se alespoň vejít do nějakého širšího rámce kolem.

„„jedinečný styl“. Projevy něčeho takového jsou mi zpravidla protivné a bývá to to první, co bych z díla vyhodil/a, kdybych ho měl/a předělávat.“ – Je rozdíl mezi „nalezeným jedinečným stylem“ a „hledáním jedinečného stylu“ . Souhlasím, že číst příklad hledání jedinečného stylu může být i protivné, avšak pokud si někdo už svůj jedinečný styl našel (vypiloval), tak to bude spíše otázka vkusu čtenáře, zda se mu dílo daného stylu (ne)bude líbit. A pokud se mu nebude líbit, tak si alespoň může být vědom, že dílo vypilovaného jedinečného stylu může být dostatečně kvalitní, aby se někomu jinému líbilo i bez přepisování. A pokud bys takové dílo přepsal(a) k obrazu svému, tak v očích toho někoho jiného by to dílo mohlo na kvalitě klesnout z hlediska jeho vkusu.

„pokud se však člověk jako autor nechce zlepšovat, myslím, že není nutné, aby se od přehnaného kopírování odpoutával.“ – Tolerovat takového autora mohu, ale šťastný z něj být asi nemohu, pokud by to nenarušovalo jiné hledisko. A pochopitelně také záleží na míře kopírování.

„To znamená, že domy, dopravní značky a oblečení jsou pro lidi důležitější než fiktivní díla.“ – Přesněji to znamená, že pro lidi je důležitější rozlišovat mezi tím než mezi různými adaptacemi jednoho díla, čímž chci říct i to, že určité fiktivní dílo může být pro člověka důležitější než rozlišování mezi jeho adaptacemi. Takže pokud nějaké fiktivní dílo pomáhá člověku se základní orientací ve světě, tak může být i na podobné či podobnější úrovni jako ty dopravní značky apod.



6.9.2020:

To už dnes nejspíš s jistotou nezjistíme, zda to slovo „filosof“ chtěl nahrazovat autor z vlastní vůle, nebo to byla třeba součást zadání, jakým způsobem má o historii psát.

„člověku, který o něčem takovém běžně nepřemýšlí, to asi ani nelze slovy dost srozumitelně popsat“ – Komplementarita je třeba, když řekneš, že na jedné polokouli je den a na druhé v téže čas je noc. Kvazi-komplementarita je, když řekneš třeba, že na celém povrchu Země je den a ve stejný čas v podzemí je noc a za dvanáct hodin se to obrátí, v celém podzemí bude světlo a mezitím na celém povrchu Země noc. Zní to trochu jako rovnováha, ale neodpovídá to skutečnosti. – To je podle mě celkem srozumitelné.

„Když tedy rozliším „jedinečnost“ a „originalitu“ tvým způsobem, tak s tím už mohu souhlasit.“ – A jak jsi rozdíl mezi „jedinečností“ a „originalitou“ chápal/a předtím?

„Já trvám hlavně na tom, že to, aby dílo bylo „lepší“ (ať už to v daném případě znamená cokoliv), je v umění důležitější, než aby bylo „co nejvíc odlišné““ – Podívám-li se na to z hlediska mé představy o dynamické rovnováze stereotypnosti a experimentálnosti, tak mi tvůj výrok připadá trochu jako chybné vyvození typu unáhlený kompromis, resp. vytvoření zdánlivého kompromisu („lepší“) mezi kompromisem (mnou popsaná rovnováha) a jedním z extrémních protipólů.

„Styl bych přirovnal/a k rodině písma – je sice krásné mít knihu napsanou ozdobným písmem s kudrlinkami nebo vlastním psacím písmem, ale většina knih se nejlépe čte, když jsou tištěny úplně obyčejným“ – Font písmen v románu má téměř výhradně praktickou funkci a pro (přijatelné) umění tam skutečně není moc velké místo, což se podle mého o literárním stylu říct nedá (rozhodně ne v takové míře), takže to nelze tak zaměňovat.

Když čtu knihy od dvou různých autorů, tak chci mít pocit, že to jsou skuteční lidé a tedy alespoň trochu různí, protože dva absolutně stejní lidé neexistují. S tím souvisí, že osobitý literární styl nějakým způsobem zrcadlí povahu konkrétního autora, ať už to chce či nikoliv (jen si čtenář nemůže být jistý způsobem a mírou). Takže pokud bych narazil na dvě knihy stejného stylu od dvou různých autorů, tak bych o jednom z nich mohl celkem zapochybovat. Když někdo schová svou jedinečnost za styl někoho jiného, tak to vypadá jako druh přetvářky. Nebo jakoby ten stylově kopírující autor řekl něco jako: „Na mě se nedívejte. Já nejsem skutečný člověk, tak budu raději co nejpřesněji imitovat někoho skutečného.“ (V jistém smyslu nadsázka.)

Spíše můžeme říct, že má představa o dynamické rovnováze stereotypnosti a experimentálnosti je někde, tvá někde jinde a společensky průměrná představa (z hlediska určitého druhu průměru) ještě někde jinde, nejspíš někde mezi námi (ale ne nutně).

„„rozlišovat [...] mezi různými adaptacemi jednoho díla“ – V tomto cítím nedorozumění.“ – Klidně si místo „adaptacemi jednoho díla“ představ svá slova „fiktivními realitami“ a můj výrok přesto bude dál platit (minimálně z mého hlediska).

A vlastně jsi mě tím upozornil(a) na další nesrovnalost v tvé (přesto zajímavé) úvaze. V Úvodu píšeš o rozlišování nejprve krátce ve smyslu rozlišování mezi různými interpretacemi jednoho díla (mezi „abstraktními duševními modely“) a pak bez zřejmého důvodu v několika odstavcích píšeš pro změnu ve smyslu rozlišování mezi dvěma (cituji) „adaptacemi mangy“ Fullmetal Alchemist (a hned v další kapitolce na Fullmetal Alchemist dvakrát odkazuješ, čímž odkazuješ a tedy navazuješ i na rozlišování mezi adaptacemi). Z tohoto hlediska to podle mě navíc neodpovídá tvému novému výroku: „Já v té úvaze vůbec nemám na mysli rozlišování adaptací jednoho díla“.

Uprostřed posledního odstavce tvé momentálně poslední reakce se objevuje další druh rozlišování, takže pro shrnutí tu je v ideálním případě potřeba rozlišovat tyto čtyři druhy rozlišování:
1) mezi různými interpretacemi jednoho díla
2) mezi různými adaptacemi jednoho díla
3) mezi různými díly částečně vypovídajícími o jednom universu (fiktivní realitě)
4) mezi různými výklady jednoho universa (tzn. paralelní universa (tzn. paralelní fiktivní reality omezené rámcem meta-universa), což lze chápat jako odvozování univers z meta-universa, přičemž multiversum je něco jiného)

Už jsem to nechtěl komplikovat o rozdíl mezi výkladem jednoho universa a adaptací jednoho universa, ale rozhodl jsem se přesněji doplnit alespoň ten rozdíl multiversa a meta-universa. Multiversum v kultuře je dle mého splynutí původně (relativně) samostatných univers, kdežto meta-universum je cosi jako výchozí podstata universa, kterou si jednotliví autoři interpretují po svém, čímž vznikají paralelní verze univers. Jinak hypoteticky může existovat i pojem meta-multiversum.

Ve vztahu k těm čtyřem způsobům rozlišování je zajímavé mj. myslím to, že ve specifickém případě může dojít k (minimálně částečnému) prolnutí rozlišování 2 a 3, pokud budeme mít třeba dvě díla vypovídající o jedné části stejného universa ve stejný čas, ale pokaždé třeba optikou jiné postavy. Vůči sobě to budou různé adaptace a vůči universu to budou různé výjevy z universa, které autor může použít třeba jako po sobě jdoucí díla.

Je však potřeba poznamenat, že když je zde řeč o dílech, tak to vlastně není o nich přímo, nýbrž hlediskem prvního rozlišování. Odkonkrétnění díla/ adaptace nás sice svádí to pominout, ale kdybychom to udělali v obecném případě, tak by nám to chybělo při aplikování obecného případu na konkrétní.

A když už byla řeč o téže části universa optikou různých postav jako dvou adaptacích/ dílech, tak za určitých dalších podmínek zde lze zapojit i rozlišování 4 poněkud rekurzivním způsobem, případně to lze chápat jako vyčlenění dalšího zajímavého rozlišování: mezi různými fiktivními sebe-interpretacemi universa. Tady pak může být těžší rozlišit universum od paralelního universa do universa integrovaného skrze sebe-interpretaci.

Je také potřeba říct, že všechny čtyři rozlišování, jak jsem je bodově popsal, jsou až moc stručná, aby mohla být chápána zcela doslovně a obecněji. Třeba u rozlišování 1 se setkáváme přímo nanejvýš se svou vlastní interpretací nějakého díla, což už sice je samo o sobě zprostředkovanost, ale větší zprostředkovanost je, když chceme svou interpretaci rozlišit od interpretace jiného člověka, protože s jeho interpretací se setkáváme zprostředkovaně - zprostředkovaná zprostředkovanost.

Připouštím však, že jeden člověk může jedno dílo interpretovat více způsoby, takže v tomto specifickém případě může skutečně rozlišovat mezi interpretacemi a ne mezi interpretací a interpretací interpretace, či dokonce mezi interpretací interpretace a interpretací interpretace (což je dobré umět mj. při sledování diskusních pořadů). Přičemž si lze představit, že někdo tvrdí, že má dvě interpretace jednoho díla a my (jako jeho vnímatel) ke každé z jeho interpretací můžeme mít dvě interpretace, celkem tedy čtyři. Čím větší zprostředkovanost vnímání díla, tím víc interpretací by mělo připadat v úvahu. S každou zprostředkovaností do hry vstupuje nějaká nejistota, která počet možných interpretací zvyšuje. Na druhou stranu zprostředkovaností může klesat množství přenášených informací (včetně těch o zprostředkovanosti), což může vést naopak k postupnému snížení počtu interpretací na konci, jelikož takovou zprostředkovaností se nám něco jako původní dílo může jevit mnohem jednodušší, než ve skutečnosti je či bylo.

Jinak pokud je řeč o interpretaci interpretace, tak si nemůžeme být jistí, zda je to skutečně interpretace interpretace, nebo třeba interpretace interpretace interpretace. Dokonce kdybychom předpokládali, že adaptace, napodobování, parodování, reagování atd. jsou druhem obecnější interpretace, tak bychom se setkávali s aktuálními konci masivně nedohlédnutelné interpretační zprostředkovanosti pramenící v počátcích schopnosti života něco interpretovat.

Tady bych mohl navázat na můj proces překreslace Mouchodlaka (experiment s kulturní evolucí), ale to zas možná někdy jindy a možná i poněkud jinde.