Ulice

Ahoj „ULICE“ ;-)
Včera byla sobota a vše začalo, když mě nedobrovolně probudil Leon, to je můj stáfek, pes… Bylo ale ráno, tedy čas posnídat a tak pěkně, když už jsem byl na nohou, Leone…!!!, vklouznout do nového dne. Sedím u psacího stolu a koukám se jen tak přes balkonové dveře, na malou ulici. Na tom není nic až tak vzrušující, kdybych se na okamžik nezasnil… Najednou, se přede mnou objevilo cosi z jiné dimenze, pokladnice plna neobyčejných všedností a krásně jednoduchých příběhů, jednoho místa, několika okamžiků v rámci toho sobotního odpoledne. Jako by se můj všední pohled na tu dobře známou scénu, mávnutím kouzelného proutku proměnil v místo neobyčejně barevné, jako by snad Duha propůjčila své spektrum, tomuto kousku planety a Fantazie otevřela brány svého království dokořán, pro příběhy příštích řádek.
Když jindy vyjdu ze dveří domu, někdy se rozhlédnu, někdy přeběhnu k autu, to když prší, jindy se zastavím a kouknu, ale tak všedně. Tedy nic zásadního… Ale dnes? Proč najednou mé vnímání naší ulice je tak citlivé a široké ve svém úhlu? Pro radost že života, nebo pro vzpomínku, že jsem zde zanechal po sobě jako poutník na své cestě, pár okamžiků své reality v minulosti budoucna?
Naše ulice snad nemá ani padesát metrů, přesto jsem si musel vzít papír a napsat poznámky o těch „několika pár účetních položkách…“ Vždyť není nic jednoduššího, než se zastavit a koukat, nebo i divit se, ale hlavně vidět! Měkounce bohatě bíle kvetoucí třešeň, co poskytla důvod k polibku párům v prvním májovém dni, zvědavé úvahy nad rozestavěným domem, jaký asi bude, bude-li vůbec, či kdo jej přestal stavět, nebo přelétající hejno ptáku, jsou-li to holuby nebo vrtošiví vrabci, maminka s malým uličníkem co si neustále poskakuje, i dva muži tvářící se velmi důležitě, ve své rozpravě…, zajisté minimálně burziáni, nebo lampa, ta co každý večer osvítí kroky nás všech a kterou bereme jako něco co tu je odnepaměti, ale i ona má svůj život a když potemní…? Aha, chybí nám její úžasná laskavost! Že? Keř Šeříku, jenž svou vůní ponořil naši, již vzácnou Ulici do oparu orientu, snad jen východní Bazar a vše překřikující trhovci by nás ujistili, že jsme opravdu mnoho kilometrů od naší milé Ulice! Hluk z malé hospůdky, kam se v parném dni ubírají mnohé kroky a kde si může našinec poklábosit o všem možném… viďte pane Hašku? Když zvednu oči a pohlédnu na oranžové, hnědé, šedé i rudé čepice chránící naše domy, domečky i hrady před zvídavými cestami Větrníka i raracha cestovatele, vnímám hřebeny horských štítů, Krakonoš by mě snad ani nepřekvapil, kdyby se najednou rozhodl vyprávět pohádku. Pokud se zadívám ještě dál, vidím minulost i přítomnost, dva Titány, kteří se pyšně tyčí k nebesům a pobafávají, tak jako dobře uválený doutník… konce můj všední ranní pohled oknem nemaje, tam v dáli se rýsují pásy větrolamů a kopců v barvě klidu.
Děkuji Ti naše Ulice. Již jsem opět bohatší a to je nevratné!

Valemart