Dobří lidé

Čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu kráčel časně zrána hřmotným vojenským krokem po kryté kolonádě mezi dvěma křídly paláce Héróda Velikého správce Judeje Pilát Pontský v bílém plášti s purpurovou podšívkou.

Ze všeho na světě nejvíc nenáviděl vůni růžového oleje. A dnes všecko předpovídalo špatný den, protože tahle vůně pronásledovala prokurátora od božího rána.

Měl pocit, že odporný růžový zápach vydechují přímo cypřiše a palmy v zahradách paláce a že se mísí s pachem kožené výstroje i potem vojáků legie.

Od zadních křídel paláce, kde se utábořila 1. kohorta Dvanácté bleskové legie, která přišla spolu s ním do Jeruzaléma, se táhl přes horní otevřenou terasu kouř, a v nahořklém dýmu, který prozrazoval, že kuchaři v centuriích se dali do díla, Pilát zřetelně rozpoznával mastný růžový zápach.

– Ó bohové, za co mě trestáte? Ano, je to bezpochyby zase ta nevyléčitelná, hrozná nemoc… hemikranie… co při ní bolí polovina hlavy… Není proti ní léku ani záchrany… Zkusím neotáčet hlavu… –

Na mozaikové podlaze u fontány už stálo připravené křeslo. Prokurátor se neohlížel vpravo ani vlevo, těžce dopadl do křesla a natáhl ruku stranou. Tajemník do ní uctivě vložil pergamenový svitek. Pilát s bolestivou grimasou zběžně, úkosem prolétl napsané, vrátil svitek tajemníku a těžce ze sebe vypravil:

“Vyšetřovanec z Galileje? Poslali jste ten případ tetrarchovi?”

“Poslali, vladaři,” přisvědčil tajemník.

“A on?”

“Odmítl případ uzavřít a žádá, abys potvrdil rozsudek smrti, vynesený Synedriem,” vysvětloval tajemník.

Prokurátorovi škublo v tváři a přikázal tiše:

“Předveďte obžalovaného.”

Ale to už stráž přiváděla z otevřené terasy na kolonádu asi sedmadvacetiletého muže a postrčila ho před vladařovo křeslo. Obžalovaný měl na sobě starý potrhaný modrý chitón, hlavu ovázanou bílou rouškou, kolem čela ovinutý řemínek, ruce svázané za zády, pod levým okem velkou modřinu a v koutku úst se mu černala stružka zaschlé krve. Pozoroval vladaře s neklidnou zvědavostí.

Pilát chvíli mlčel a pak se tiše otázal aramejsky:

”To ty jsi vyzýval lid, aby zbořil jeruzalémský chrám?”

Přitom seděl nehybně jako socha a jen slabě pohyboval rty. Bál se pohnout hlavou, kterou rozpalovala ďábelská bolest…

Viník se svázanýma rukama se poněkud naklonil dopředu a ujišťoval:

“Věř mi, dobrý člověče…”

Ale prokurátor ho přerušil, aniž sebemíň zvýšil hlas či změnil pózu:

“Ty mě oslovuješ ‚dobrý člověče‘? Jsi na omylu. Po celém Jeruzalémě si o mně šeptají, že jsem sveřepý netvor, a mají pravdu.”

Poté stejně monotónně dodal:

“Centuriona Krysobijce ke mně!”

Všem připadalo, že se na kolonádě náhle setmělo, když velitel první centurie Marek zvaný Krysobijce stanul před Pilátem Byl o hlavu vyšší než největší voják legie a jeho rozložitá ramena zcela zastínila vycházející slunce.

Vladař oslovil centuriona latinsky:

“Tenhle zločinec mi říká ,dobrý člověče’. Odveď ho a vysvětli mu, jak se mnou má mluvit. Ale nezmrzač ho.”

Všichni, až na nehybného Piláta, provázeli pohledem Krysobijce, který pokynem ruky vybídl odsouzence, aby ho následoval. Marek byl pro svou vysokou postavu ostatně vždycky předmětem pozornosti, ať se objevil kdekoli. Ty, kdo ho viděli poprvé, upoutalo, jak má zohavenou tvář: nos mu kdysi rozplácl germánský kyj.

Po mozaikové podlaze zaduněly těžké kroky jeho sandálů. Spoutaný ho beze slova následoval. Mezi sloupovím zavládlo ticho, přerušované jen vrkáním holubů na terase a lahodnou, tajemnou písní vodotrysku.

Prokurátor by s chutí vstal, nastavil spánek chladivému proudu a zůstal tak strnule stát, ačkoli věděl, že ani to mu nevyžene bolest z hlavy.

Zatím Krysobijce odvedl vězně z kolonády do zahrady, vytrhl vojákovi, který stál u podstavce bronzové sochy, z ruky důtky, zlehka se rozpřáhl a švihl vězně po zádech. Počínal si lehce a nedbale, ale přesto bičovaný po první ráně klesl na zem jak podťatý, zalapal po vzduchu, zbledl a v jeho očích se objevil nepříčetný výraz.

Centurio ho zvedl levou rukou jako pírko, postavil na nohy a zahuhňal zkomolenou aramejštinou:

“Římského prokurátora se sluší oslovovat vladaři. Nemluvit, když nejsi tázán. Stát, ani se nehnout. Rozuměls? Nebo chceš ještě jednu ránu?”

Vězeň zavrávoral, ale pak se s námahou ovládl, tváře mu zrůžověly, zhluboka vydechl a odpověděl chraplavě:

“Rozuměl. Nebij me”

* * *

“A neznáš řečeného Dismase, Hestase a Bar-Rabbana?” pokračoval prokurátor a nespouštěl oči z obžalovaného.

“Neznám ty dobré lidi,” odpověděl Ješua.

“Mluvíš pravdu?”

“Mluvím čistou pravdu, vladaři.”

,A teď mi vylož, proč říkáš každému ,dobrý člověče’? To tak nazýváš všecky bez rozdílu?”

“Všecky,” přisvědčil vězeň. “Na světě nejsou zlí lidé.”

“To slyším poprvé,” pousmál se Pilát, “možná že znám málo život… Tohle nemusíš zapisovat,” otočil se k tajemníkovi, který beztak nic nezapisoval, a pokračoval, obrácen k Ješuovi: “Tos vyčetl v řecké knize?”

“Nikoli, vladaři, k tomu jsem dospěl vlastním rozumem.”

“A v tom spočívá tvé učení?”

“Ano, vladaři.”

“Dejme tomu centurio Marek zvaný Krysobijce… To je podle tebe také dobrý člověk?”

“Ovšem,” přitakal obžalovaný. “Pravda, je nešťastný. Od té doby, co ho jiní dobří lidé zohavili, stal se z něho krutý a bezcitný člověk. Zajímalo by mě, kdo ho tak zmrzačil.”

“To ti mohu povědět,” prohlásil Pilát, “odehrálo se to před mýma očima. Dobří lidé se na něj sesypali jako psi na kořist. Germáni ho popadli za krk, za ruce a za nohy. Pěší manipul padl do léčky, a kdyby z boku nezasáhl jezdecký oddíl pod mým velením, tak bys dnes, filozofe, s Krysobijcem nerozmlouval..To se odehrálo za bitvy v Dívčím údolí.”

“Kdybych si s ním tak mohl popovídat,” prohodil toužebně vězeň. “Jsem si jist, že by se změnil.”

“Soudím,” ozval se Pilát, “že by velitele legie pramálo potěšilo, kdyby tě napadlo besedovat s některým z jeho důstojníků nebo vojáků. K tomu naštěstí nedojde a já budu první, kdo se o to postará.”

Vtom do sloupořadí prudce vlétla vlaštovka, zakroužila pod zlatým stropem, slétla níž, divže nezasáhla špičatým křídlem obličej bronzové sochy ve výklenku, a zmizela za hlavicí sloupu. Hodlala si tam možná slepit hnízdo.

* * *

Citováno z knihy Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova