Člověka napadá, proč v té dnešnì tak šťastné a svobodné dobê
(aspoň nám politici tvrdí, že taková i je!) je tolik těch, co se vyžívají ve spíše smutných a morbidních tématech! I když už Baudelaire ve snaze o odlišení psal své květy zla! ;-(

pěkné x))

Mlčenlivý: havran je uzasnej. Taky bych neco takoveho chtel dokazat. Uz si slysel Havrana v podani Simpsnových?

Cim to asi bude (muj idealni cil -Poe - Havran) - diky za tu poklonu

taron: děkuji

Mlčenlivý: dost dobrý. Připomíná mi to trochu Havrana od Poa

Dost dobrý...hned i to připomělo Mlčenlivýho :))

Mlčenlivý: Vinens viníku..pamatuji si to...:))

Pro srovnaní - jedna zmych uspesnejsich hororovek


Maska

Do tmy koruny se pnou,
plujíc černou tmou,
jehličí do šera ševelotu kání,
a sovy ticha zahoukání.

Cesta má těmi stromy plyne,
světlo v jehlicích zhyne,
myšlenky mně hlavu rmoutí,
cesta stíny se kroutí.

V hávu noci,
bez pomoci,
dýchá se mi stěží,
kmen přes cestu mi leží.

Na něm tiše bolavá,
sedí divná postava.

Usednu k tomu tvoru,
doufajíc rozhovoru,
plášť šitý ze tmy,
jako když se setmí.

Tvář co na mne hledí,
když tu tak sám sedí,
tváře halí a laská,
podivná to bílá maska.

Však strachu nemám,
teď nechci být sám,
když tolik myšlenek tíživých mám,
na kmen k němu usedám.

Mlčíme,
jen ticho dlí,
na jedlích.

Hledíme před sebe,
do tmy šeré noci,
oddaní její černé moci.

Otočí se na mne bílé masky vzezření,
celé mé tělo strachem zcepení,
když tichounkým lesem,
promluví mým hlasem.

Zní do noci mého hlasu každá hláska,
promluvila – bílá maska.

Vininens viníku!

A pak zas nic,
odvrátic ode mne líc,
vítr opírá se dravý,
do pláště té postavy.

Hledí před sebe,
až mne z ní zebe,
pohled do tmy trčí,
sedí si a mlčí.

Nic jsem neprovedl,
proč sem jsem sedl,
jsem bez hříchu ni viny,
možná trochu líný.

Pomalu se otočí,
oči bez očí,
a do ticha zní tu zas,
z jejich úst můj hlas.

Jak černá páska,
promlouvá bílá maska

Vininens viníku!

A nic víc,
odvrátíc ode mne líc,
němá jako prve,
však ve mě nedořezal by se krve.

Nechtěl jsem, býti stínem,
nemám hřích, jsem nevinen!
a jestli jsem si něčím jistý,
jsem ve své mysli čistý.

Rozhořčen  vyskočím,
JSEM nevinen! - dím,
vzteky bez sebe rudý,
nevím kam a kudy.

Děsivě se postava vstyčí,
její prázdný pohled mne ničí,
děsivě se nade mnou tyčí,
a mým hlasem na mě křičí:

jak mrtvá v srdci láska,
promouvá bílá maska...

VINENS VINÍKU!
VINENS VINÍKU!
VINENS VINÍKU!

Jak údery kladiva,
maska se dívá,
srdce bolestně buší,
trhá mi to duši.

Nemohu se nadechnout,
nemohu se hnout,
padám vysílen jsem,
na chladnou zem.

Tělo mrtvé, tělo bez duše,
leží tak bezduše...
Prohrál vinu života vsázku,
odhodíc svou bílou masku.