To je krásné - káva chudých. To si zapamatuju.

Káva jako téma nikdy nezklame. Už jen to slovo voní.

Pročítám se zpětně tvými díly a užívám si. Četl jsem už nejednou a z paměti je smazal (až na pár výjimek) a tak je čtu znovu jakoby poprvé. Myslím si, myslím, nakolik vzdálená je dnes realitě má zidealizovaná platonická představa Tebe. Nakolik se liší autorka těch drsněji pojatých básní dneška, od té básnířky s duhou v očích tehdejších časů.

Bože jaký to pravěk je dnes rok 2015! Ukazuje se, že poezie je jako krásný strom. Rychle vyroste ze zeleného proutku ve statný plodící kolos, ale tvrdne při tom. Tvrdne a dřevění. A přestože je stále obdiv budící a precizní ve své mohutnosti, ta bujná a pošetilá roztomilost zeleného kmínku je natrvalo pryč.

Máš talent vyhmátnout pro konkrétní báseň vhodnou fotku. Jakou bys dala tady?

andrew_maxwell: Vlastně i o marnosti snažení se. Ono první se mi v mysli zjevil tenhle obraz, tak jsem ho zpracoval. Jak když se ti zdá sen a ten teprve analyzuješ, abys poznal, co ti tím chce podvědomí říct. Já tuto básničku beru jako marnou snahu o záchranu dětství. Sleduju malé holčičky, jak se lopotí na průlozkách v touze hrát si do konce života, ale čas teče a čas je choroba na kterou zemře každé dětství.

Tak nějak.

To je pěkné. Má to svůj poetický výraz a jak jsem si (velmi plasticky) vybavil ten maják a moře a racky, měl jsem dojem, že jsem ve Franciii. Takové podivně povědomé mi to přišlo.

Je příjemné na psancích narazit taky na něco, co si člověk přečte i dvakrát, třikrát za sebou. Snad aby dekódoval, proč jej ta báseň zaujala, nebo prostě pro ten poetický prožitek.

No. Nic nového. Kradlo se a podvádělo i za Libuše kněžny. Poezie se od té doby rozvinula a taky satira se dneska píše vkusněji.

No jo, ono se ukazuje, že car ropucha je až nepochopitelně oblíbený.

Pěkná alegorie. Ale okna v Kremlu nevytluče. Kdesi vskrytu pod dekou ji můžeme pohladit.

hmm

to jo

ale čí tady vlastně popisuješ?

Pěkné. Jen mi to přijde málo konkrétní. Ono, aby člověk bolest dost procítil, měl by o ní vědět víc, nestačí jenom, že je. Žese někomu děje a jak, ale proč vlastně. To mi tu chybí.

Psavec: Ahoj, díky za komentář. Už to vypadalo, že tahle básnička zapadne.

Ach ohýnku pod nebesy,
v tuhé šedi ledna, kde jsi?

Taky hodnotím první větu jako veskrze promyšlenou a poetickou. Ale zbytek ji taky doplňuje nenásilně a plynule. Pěkné.

Trhat listy z knih by se asi nemělo, ale jako symbolika je to trefné a poetické. Líbí se mi to.

Paráda.

Mimochodem, nikdy bych do té věci nevlezl, leda by stála bezpečně na ranveji.

Vida, jak může být láska nečekaně instalatérská.

Jak máš věřit (nebo nevěřit) v boha, když nevíš co to je? Kdo to vůbec ví?

Na lupání v zádech znám dobrý recept: Vezmou se čtyři hermelíny, pokrájí se na velmi tenko půlka cibule. Do uzaviratelné sklenice se dá napřed trocha té cibule, pak překrojený oloupaný stroužek česneku a celý černý pepř. Na to se dá jeden hermelín, na to se dají feferonky, pak zase trochu cibulky a česnek a pepř, další hermelína další vrsta a nakonec ten poslední hermelín a to se všechno zalije olejem a uzavře. Dá se na chladné místo a nechá aspoň týden a půl působit. Pak se to konzumuje k pivu.